3. Všechno bude v pořádku, kotě

28. července 2014 v 10:35 | Wolf |  Všechno bude v pořádku, kotě


3. Let it go
Seděla jsem na nádraží, v ruce tašku s černým kocourem a v druhé ruce kufr s věcmi. Včera jsem předala klíče, ukončila jsem práci a chystala jsem se opustit tohle město jednou provždy. Začít další kapitolu. Tentokrát kapitolu, která by se netýkala Lokiho.
"Bude to dobrý, Loki," řekla jsem kocourovi, ten po mě mrkl zelenýma očima a jakoby v souhlasu zamňoukal. Usmála jsem se. Vlak přijížděl. Postavila jsem se, popadla jsem kufr a jakmile vlak zastavil, nastoupila jsem. Posadila jsem se do horního patra, kocourovu hlavu jsem zavřela do tašky a zavřela. Nebyl moc spokojený, ale zatuhl přesně ve chvíli, kdy se strojvedoucí prohnal kolem nás a zkontroloval můj lístek.
"Nezlob se, brácho," ušklíbla jsem se, když z tašky vykoukla rozcuchaná kočičí hlava. Nevinně jsem se na něho uculila, ale on na mě prskl a uraženě se odvrátil k oknu. Následovala jsem jeho pohled a dívala jsem se, jak se krajina za oknem mění. Nakonec vlak zastavil na cílové stanici.
Ve vesnici, kde žila má sestra se svými pěstouny. Vystoupila jsem, pustila kocoura na zem a ten šel celou dobu za mnou. Rozhlížel se, sem tam provokoval psi za plotem a řádně si to užíval.
"Dům patnáct," řekla jsem a podívala se na malý domeček, kde vedle dveří byla zlatá patnáctka.
"Och, ty musíš být Veronika!" ozvalo se mi nad hlavou. Vzhlédla jsem. Z okna vykukovala pohledná stará dáma a usmívala. "Jakoby jste si z oka vypadly!"
Trochu jsem se ušklíbla. "Paní Müller?"
"Přesně tak. Počkej, hned ti otevřu." Její hlava zmizela, po chvíli se otevřeli dveře a ta paní tam stála v celé své kráse. Byla plnoštíhlá, oblečená v letních šatech a s prošedivělými vlasy v drdolu. "Tvá sestra je teď na tanečním kurzu, ale vrátí se tak za hodinu."
"Dobře," usmála jsem se.
"Zatím pojď dál," navrhla mi.
"Nebude vadit, když Loki půjde také?" zeptala jsem se opatrně a ukázala na černého kocoura, který seděl u mých nohou a nedůvěřivě si dámu přede mnou prohlížel.
"Samozřejmě, že ne," usmála se na mě.
"Loki, hop," natáhla jsem mu tašku, aby do ní skočil. Chvilku vypadal, že váhá, ale nakonec skočil dovnitř a stále kontroloval ženu přede mnou. Nechápala jsem jeho divné chování.
"Tak pojď. Upekla jsem dort," mrkla na mě, dotáhla mě do obývacího pokoje, který voněl staře. Posadila jsem se na pohovku a přinesla čokoládový dort. Neměla jsem hlad. Vlastně už pár dní jsem nejedla vůbec nic. "Dej si."
"Ne, děkuji," usmála jsem se nejistě. Loki zasyčel na ženu a já se na něho tázavě podívala.
"Dej si, vážně jsem se hodně snažila," vyhrkla.
"No… dobrá," připustila jsem nakonec. Vzala jsem si kousek a už jsem si chtěla kousnout, když mě kocour škrábl do nohy. "Au."
Dort mi spadl na zem. Dáma se najednou změnila. Celá zrudla, ruce se jí začaly třást.
"Omlouvám se," vyhrkla jsem překvapeně. Jenže tohle pravděpodobně nebyl obyčejný člověk. Nějaký mimozemšťan. Kolem ženy se začala tvořit jakási nazelenalá bariéra, z dortu se vykouřil zelený plyn v podobě lebky.
"Tak to půjde po zlém," zavrčela zvířecím hlasem. Loki na ní zasyčel, ale schoval se za mě… hrdina. "Zhyneš, Lokiho družko!"
"Lokiho družko? Idunn je Lokiho družka," zamračila jsem se na ní. Nějak mi nedocházelo, že jsem tu s mimozemšťanem, co mě chce zabít. Ten… nebo ta ztuhla a zamračila se na mě svým vrásčitým obličejem.
"Jsi přece ta, která pro Lokiho položila život?" ujistila se zamračeně.
"Ano, ale jeho snoubenkou a budoucí královnou je Idunn," odpověděla jsem jí. "S Lokim ani se SHIELDem již nemám nic společného."
"Ale…" marně se pokusila něco namítnout. Pak rozčíleně zavrčela a ruce se jí změnily v dlouhé drápy. Vytřeštila jsem oči. Napřáhla se a škrábla mě do tváře. Rychle jsem popadla kocoura a vyběhla ven. Tedy vyběhla bych ven, kdyby se dveře magií nezamknuly.
Otočila jsem se k ní čelem, po ruce jsem měla jen deštník a spousta bund. "Jaké máš v devíti světech postavení?"
"Brzy budu královna," zasmála se vrčivě.
"Takže nízký." Vím, provokovat mimozemšťana, co vás může zabít, je… blbé, nezodpovědné, hloupé, absolutně vypatlané, ale i tak. Popadla jsem deštník a vytasila ho jako meč. "Do střehu!"
Mimozemšťan se na mě nechápavě podíval, pak sekl drápy a pokusil se zaútočit. Nechala jsem deštník natažený před sebou a ona se na něho shodou okolností nabodla.
"Do prdele," vyprskla jsem vyděšeně. Zabila jsem mimozemšťana. Ten padl na zem mrtvý a celý se zdeformoval. Měl najednou dva metry, byl celý růžový a neměl vlasy, ani obličej. Jen něco, co připomínalo oko, co se otevíralo místo pusy. "Do prdele!"
Rychle jsem ho překročila, kocoura jsem stále držela v podpaždí a rychle jsem v tašce nahrabala telefon.
"Jane!" vydechla jsem úlevně, když mi to vědkyně vzala. "Jane! Jane! Do prdele, já jsem… sakra… do háje, zatknou mě. Zabijí mě! Pomoc!"
"Ver, uklidni se. Uklidni se a řekni mi, co se stalo," řekla mi Jane s hraným klidem.
"Já… zabila jsem pěstounku mé ségry, která ale asi nebyla pěstounka, ale byla to mimozemšťanka. Zabodla jsem do ní deštník, sakra!" vypískla jsem.
"Ver, hned tam budeme. Jasné? Zůstaň tam, kde jsi a ničeho se nedotýkej," ujistila mě Jane. Nedokázala jsem jí odpovědět. Sáhla jsem si rukou na tvář a nahmatala tři hluboké škrábance. Zamotala se mi hlava a omdlela jsem.

Probudila jsem se na posteli, Loki ležel vedle mě - kocour Loki.
"Dobré ráno," zamumlala jsem nevědomě a posadila jsem se. Motala se mi hlava. Byla jsem v místnosti, kterou jsem neznala. Rozhlédla jsem se. Byl to malý pokoj, jen s postelí a skříní. U dveří stál můj kufr a taška pro Lokiho. "SHIELD."
Povzdechla jsem si, postavila jsem se, zamotala se mi opět hlava, ale zůstala jsem stát. Rychle jsem se převlékla a vylezla ven. Loki mě hrdinně následoval a pletl se mi pod nohy. Na téhle základně jsem byla před týdnem, když se Loki vrátil. Sešla jsem schody a vyrazila do té zasedací místnosti.
"Kde je moje sestra?" vyhrkla jsem místo pozdravu. Všichni se polekaně otočili od snídaně.
"Je v přádku. Ta ženská vůbec nebyla pěstounka tvé sestry. Tvá sestra je se svými pěstouny doma," vysvětlil mi Tony.
"A proč šla po mě?" zamračila jsem se. Lokitty - přezdívka, aby se to nepletlo - vyskočil drze na stůl a přišel k Tonymu, který měl slaninu. Ten ho hned poznal a dal mu plátek. Loki seděl u stolu a Idunn mu seděla na klíně.
"Nevíme, neříkala ti něco?" zeptal se mě Kapitán.
"Říkala mi 'Lokiho družko' a říkala něco o tom, že bude královna. Pokusila se mě otrávit," pokrčila jsem rameny. Idunn se na mě hned nepřátelsky zamračila, zatímco Loki se na mě podíval.
"Tomu nerozumím, Idunn je již oficiálně mou snoubenkou. Není možné, aby tě někdo považoval za mou družku," řekl mi. Ten jeho hlas. Proti své vůli jsem se slabě zachvěla. Tolik jsem žárlila Idunn, že sedí na jeho klíně, záviděla jsem jí, že se její vlasy dotýkají jeho tváře.
"Očividně ano," zamračila jsem se na podlahu.
"Její rasa je velmi zaostalá. Už se to nestane, slibuji," ujistil mě.
"Dobře," otočila jsem se.
"Nasnídáš se s námi?" zeptala se Jane opatrně.
"Nemám hlad," odpověděla jsem jí a prohlédla jsem si jí. Vypadala starostlivě a když jsem se na ní podívala, odvrátila se od mé tváře. Dotkla jsem se na místě škrábanců. Stále tam byly.
"Uzdraví se to," ozval se Banner.
"Jo, to jo," pousmála jsem se nejistě.
"Nevypadá to tak strašně," řekl mi Tony, zatímco krmil Lokitty.
"Jo, vypadá to… drsně," vyhrkla Darcy, ale zaváhala.
"Tak děkuji," prohrábla jsem si nervózně vlasy. "Loki, pojď. Sbalím si a půjdeme."
"Já?" znejistěl Loki překvapeně.
"Ne ty, ten kocour," ukázala jsem na Lokitty, kterému se ovšem vůbec nechtělo od zdroje jídla.
"Je šílená, říkala jsem ti to," Idunn se podívala Lokimu do tváře, ale on jí nevnímal. Díval se na mě. Chladně jako vždy. Odvrátila jsem se.
"Kam chceš jít?" zeptala se mě Jane.
Otevřela jsem ústa, že půjdu k pěstounům mé sestry. Ale tím bych je jen ohrozila. Zavřela jsem pusu a zamyslela se. "Něco najdu."
"Můžeš zůstat," vyhrkla Darcy ochotně.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Až tady král a královnička odcestují, vracím se do New Yorku. Můžeš letět se mnou," navrhl Tony.
"Ne," odmítla jsem.
"Veroniko! Sakra!" zaklel Tony. "Copak chceš celý život zahodit jen kvůli parchantovi, co ani neměl koule se s tebou rozejít."
"Měla jsem umřít," namítla jsem. Ani nevím, proč jsem ho bránila.
"Jo, ale neumřela jsi a on nechal všechny kolem sebe, aby ti tvrdili, že je mrtvý," vyprskl rozčíleně.
"Ty jsi to tvrdil taky," namítla jsem klidně.
"Jo, protože dokud jsi věřila, že je mrtvý, aspoň si dokázala dělat něco, co připomínalo život," zavrčel rozčíleně a zle se podíval na Lokiho, který mezi jím a mnou kmital pohledem.
"To není tvá starost," ukončila jsem to nakonec a vydala jsem se zpět do toho pokoje. Lokitty mě následoval. Sedla jsem si na postel a z kufru jsem si vytáhla zrcátko. Přes tvář se mi táhly tři dlouhé škrábance, jejíž okraje byly rozšklebené a když jsem se dotkla, nepříjemně to pálilo.
Dělala jsem něco, co připomínalo život.
Když jsem teď nedělala nic, bylo jednoduché to ukončit, nebo ne? Podívala jsem se na Lokitty a pousmála jsem se.

"Odpustíš mi to, že jo?" Vypadal, že ne. Přesto jsem se vyplížila ven ze základny a vydala se k nejbližším kolejím.

***
Abych se přiznala, asi jsem tyhle obráky vážně flákala... :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nicki | Web | 28. července 2014 v 10:50 | Reagovat

wow. tak to je... wow. Jiný slovo mě nenapadá :D je to fakt geniální!!! Jsem vážně zvědavá, jak to bude pokračovat, protože... wow! :D

2 Nessa Marlov | E-mail | Web | 28. července 2014 v 16:02 | Reagovat

Víš jak jsem minule říkala, že toho hajzla zabiju? Zabiju ho! Já ho umučím.. A tu Idunn nejdřív. Hajzl jeden. Jestli se Veronice něco stane, tak si ho najdu (idkyž to je fiktivní postava!) :D

3 Maggi | Web | 28. července 2014 v 18:39 | Reagovat

Všichni jsou hajzlové, všichni! :D běda jí, jestli pod ten vlak skočí! Jak už tady bylo zmíněno, je to vážně geniální :3 :D

4 Chane | Web | 28. července 2014 v 18:48 | Reagovat

Nó tak já už asi nevím co bych dělala na jejím místě mě by Idunn už vytáčela. kapitola byla vážně suepr :)

5 Iko | E-mail | Web | 28. července 2014 v 22:17 | Reagovat

Bože- to je od něho tak kruté.. Fakt jsem zvědavá, co bude dál. :) A i přes to, že je to teď neuvěřitelně smutné, tahle kapitola mně i dost rozesmála.. :´D Třeba to s tím bezradným mimozemšťanem nebo Lokim, co nevěděl jestli mluví Veronika na něj nebo na kocoura.. :D A Tony je děsně roztomilej když se stará.. :D

6 Veri | Web | 4. srpna 2014 v 2:13 | Reagovat

Bohové, proč mám toho Lokiho ráda, i když je to hajzl? :D
A ať se ona opováží někam skákat! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama