1. Všechno bude v pořádku, kotě

25. července 2014 v 0:32 | Wolf |  Všechno bude v pořádku, kotě
Tady jsem s první kapitolou.
Neopravovala jsem to po sobě, ani jsem to pořádně nečetla.
Zítra v deset tu bude překvapení. Byla bych ráda, kdyby se každý podíval a třeba i vyjádřil. :) Je to vážně důležité, jsem trochu nervózní a nevím, jak budete reagovat, ale doufám, že se vám to snad bude i líbit. A pokračování toho překvapení bude v osm večer. Takže osm večer na přemýšlení. Pochopíte zítra.


1. Life without living
"Dvě kafe a ty čokoládové muffiny vypadají úžasně. Jsou v nich oříšky?" zeptala se mě dáma v červeném kostýmku a usmála se na mě milým úsměvem, který se moc nevídal v tomhle bistru.
"Ehm… myslím, že ano," podívala jsem se na čokoládové muffiny, které byly ještě čerstvé.
"Ale tyhle vanilkové jsou jen s kousky čokolády, bez oříšků."
"Ty vypadají úžasně, dejte mi dva," mrkla na mě potěšeně.
"S sebou?"
"S sebou," souhlasila. Zabalila jsem muffiny a udělala dvě kafe, celou objednávku jsem jí podala a přijala celkem překvapivě tučné dýško.
"Děkuji, ale to nemůžu," namítla jsem hned. Žena po mě hodila pohled, který říkal, ať si ty peníze vezmu a jsem vděčná. A pak jsem si všimla odznáčku vykukujícího zpod červeného saka. "No tak!"
"Promiňte," vyhrkla.
"Řeknete Tonymu, nebo kdo vás poslal tentokrát, že peníze nepotřebuji, jasné?" zamračila jsem se na ní přísně a vrátila jí dýško.
"Vlastně mě poslal Thor."
"Prosím?" zarazila jsem se. Thor mě normálně chodil navštěvovat, když přiletěl z Asgardu. Stejně jako Darcy, která tu byla dříve než Thor, aby mi oznámila, že Thor přiletěl.
"Jsem… však víte," mrkla na mě krásnýma modrýma očima.
"Asgarďanka," povzdechla jsem si.
"Vezměte si ty peníze, tam my nejsou platné," vysvětlila mi.
"Vrátíte se v osm? To mi končí směna," usmála jsem se nejistě.
"Jasně, jen… nevím, kolik je v osm," znervózněla.
"Ehm…" zarazila jsem se. "Hej, Jerry, vezmi kasu chvilku za mě, musím slečně poradit, kudy do chráněné krajinné oblasti."
"Slečinka v kostýmku," zašklebil se Jerry. "Chráněné oblasti jsou chráněné, takže žádné nové baráky tu nepotřebujeme."
Asgarďanka se na něho jen nechápavě podívala. Zamračila jsem se.
"Hej, zelený, klid, chce se tu jen porozhlédnout," odvětila jsem, upravila jsem si zástěru s muffiny a logem bistra a vydala se ven. Asgarďanka mě následovala. "Jak se jmenujete?"
"Jsem Idunn," usmála se na mě mile.
"Kde jste sehnala kostýmek?" podezíravě jsem nadzvedla obočí.
"Tenhle oděv mi propůjčila dcera Fosterova," odpověděla.
"Dobře, vrať se k Jane a řekni jí, že se máš v osm vrátit, dobře?" prohlédla jsem si jí.
"Dobře," souhlasila. Věnovala mi ještě široký úsměv a vydala se k dodávce na konci ulici. Věnovala jsem té dodávce zamračený pohled a nakonec jsem i trochu dětinsky vztyčila prostředníček, načež jsem se vrátila za kasu.
Od Lokiho smrti uběhlo pět let. Bylo mi dvacet dva. Neměla jsem vysokou školu a pracovala jsem v bistru, měla jsem byt s nízkým stropem s dvěmi místnostmi, z toho jedna byla koupelna a druhá všehochuť toho, co jsem potřebovala. Neměla jsem pět let známost, mými přáteli byli agenti SHIELDu, Darcy a můj kocour Loki se zelenýma očima, kterého mi dal Tony k dvacetinám.
Neměla jsem jim za zlé, že o mě měli strach. Ano, můj život stál za starou belu. Ale byl to můj život a jejich finanční podpory jsem nepotřebovala. Měla jsem dvě košili, asi šest tílek, několik džínsů, jednu mikinu po Darcy, notebook, mobil, jeden hrneček, talíř, příbor a nutné hygienické potřeby. To bylo vše, co jsem měla a co jsem potřebovala. Zbytek jsem považovala za nedůležité.
Nepotřebovala jsem to ve svém přežívání.
A to je trápilo. A proto mě pořád podporovali, finančně, i materiálně. Hlavně Tony, jehož dárky jsem odmítala nejčastěji. Už se mi několikrát pokusil vnutit nový byt a další věci. Trochu umlkl, když jsem přijala notebook z důvodu, že jsem nevěděla, jak jinak trávit čas. A telefon, ten jsem přijala, aby se všichni mohli dvacet čtyři hodin ujišťovat, že jsem neskončila pod vlakem.

Sundala jsem zástěru, vrazila jí do skřínky a rozpustila jsem si vlasy. Už jsem nebyla červená, červené vlasy jsem vyměnila za svou přirozenou hnědou. Kterou mi ovšem Darcy po týdnu zamítla a tak jsem skončila s čokoládovým odstínem vlasů, který schvaloval snad celý tým Avengers, včetně Bruce a Clinta, jak jsem se později dozvěděla.
Nevím, proč jsem se stala takovým oblíbencem.
Nesnášela jsem to.
Poté, co před mými devatenáctými narozeninami měli moji rodiče autonehodu, myslela jsem si, že už není nikdo, komu by na mě záleželo. A byla jsem vděčná, protože to byla šance skočit z mostu bez výčitek. Jenže se objevili oni, dali mě do kupy a vyslali mě do života se spoustou rad.
Rychle jsem zavrtěla hlavou, ofina mi spadla do obličeje a já se smutně pousmála. Pak jsem se vydala ven. Už tam čekala. Měla na sobě šaty, sice ne asgardské, ale přece jen šaty. "Není ti zima?"
"Ani ne," usmála se na mě. "Kde bydlíš?"
"Ve vedlejším městě, jede se tam busem, ale půjdeme pěšky," navrhla jsem jí.
"To zní skvěle," zaradovala se.
"Takže… základní otázka," začala jsem, když jsme vyšli po hlavní do vedlejšího města, kde jsem měla byt. Byla to tak půlhodina cesty, když jsem šla rychle. "Co tu děláš?"
"Poslal mě Thor, abych na tebe dohlédla," vysvětlila mi.
"Proč?" nechápala jsem.
"Protože se na Asgardu něco děje a Odin měl podezření, že se to týká Lokiho," vysvětlila mi.
"Je naděje, že může být živý?" vyhrkla jsem.
"To ne. Myslí si, že jsou to jeho staré neshody," odpověděla mi a zvědavě se na mě podívala. Sklopila jsem pohled. Opět jsem byla ta naivka. Jenže tentokrát to nebylo v lásce. "Jak jsi ho mohla milovat?"
"Prosím?" podívala jsem se na ní. Vypadala jako dítě, co se ptá, jak věci fungují.
"Jak jsi mohla milovat Lokiho Laufeysona?" zeptala se mě.
"Já…" zarazila jsem se. "Já nevím, nejde to vysvětlit, miluji ho, protože ho miluji, na to není žádné racionální vysvětlení."
"Aha, takže slepá láska?" hádala opatrně.
"Ne, nebyla jsem slepá. Viděla jsem to všechno, co…"
"Ale stejně si nezasáhla," skočila mi do řeči.
"Protože o tom láska někdy je. Doufat, že se věci změní a vytrvat věrně na místě po boku toho, koho miluješ," pousmála jsem se smutně.
"Jsem starší," oznámila mi. "Je mi přes tisíc let. A to, co mi říkáš, jsou hlouposti."
"Každý lásku prožívá jinak," odpověděla jsem jí pochmurně.
"Ale přece ti to muselo vadit, že si s tebou hrál, že ohrožoval tvůj život. Vždyť jsi pro něho byla celou dobu hračka, dokud jsi neumírala," vyhrkla.
"Já vím," usmála jsem se. "Byla jsem možná hloupá, naivní, ale nikdy jsem nebyla slepá. A když mi něco udělal, dokázala jsem mu to stejným právem vrátit."
"Třeba jak si ho na té slavnosti Thora skoro až obtěžovala?" zeptala se mě.
"Například," souhlasila jsem a vzpomněla si na ten svůj 'poslední' večer. Měla jsem upadnout do věčného spánku a tak, abych se za to Lokimu lehce pomstila, skoro až sexuálně jsem ho obtěžovala, jak to nazvala Idunn.
"Stejně to nechápu," přiznala.
"Nemusíš to chápat. Nedá se to chápat. Jsem šílená," zestručnila jsem to. "Ale teď… co se děje na Asgardu?"
"Téměř nic. Od smrti Friggy se toho moc nezměnilo. Slavnosti jsou méně šťastné a Asgard ztratil trochu ze svého lesku. Ale jinak je vše stejné. Thor má zde svou milou, takže není žádný nástupce na trůn, ale Odin si prý hledá ženu." Zněla jako ty dívky, které drbaly. Obyčejná drbna. Thor mi sem mohl poslat kohokoliv, klidně i chlapa, ale on mi pošle drbnu, ještě k tomu blonďatou.
"Och, to zní… fajn," broukla jsem.
"Fajn… je to absolutní hrůza," zaúpěla.
"Tak je to… hrůza, dobře," souhlasila jsem s ní, vrazila jsem si ruce do kapes a dívala se před sebe. Už byla tma a baráky v dálce svítily. Můj byt byl odsud vidět, ale jelikož byla tma, viděla jsem jen, jak se na mém skle odráží světlo ze sousedova vozu, který přijížděl z práce.
"Veroniko?" ozvala se vedle mě Idunn opatrně.
"Ano?"
"Proč vypadáš tak smutně?" zeptala se mě.
"Proč myslíš?" povzdechla jsem si.
"Tváříš se tak kdykoliv, když se na nikoho nedíváš," vysvětlila mi. "Bojíš se přiznat zármutek?"
"Od Lokiho smrti jsem brečela jednou. Jen jednou a to když jsem to zjistila. Pak mi umřeli rodiče, můj bratr se dal na drogy a já neměla ani vindru," zašklebila jsem se. "A nebrečela jsem. Ani slzu."
"Proč?"
"Protože když přemýšlím o tom, že se rozbrečím, vzpomenu si na to, jak by se na mě pokáral, že plakat není správné," pousmála jsem se, prohrábla jsem si vlasy.
"Už se nedivím, že o tebe mají strach," ozvala se Idunn a já se na ní zamračila.
"Nemůžeš to chápat, ani oni to nemůžou chápat. Je to… složité," ušklíbla jsem se.
"Jak myslíš," povzdechla si.

"Vím."

***
1. obrázek - muffin, protože chtěla muffiny. Doufám, že spatříte vlasy blondýnky s květinovým venečkem, toť Idunn. A ten depresivní obličej v růžku má znázorňovat Veroniku - nejsem to já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hekate | Web | 25. července 2014 v 9:38 | Reagovat

WOW!
To vypadá slibně. :D

2 Chane | Web | 25. července 2014 v 10:20 | Reagovat

Skvělá kapitola jsem ráda že jsi se dala na pokračování :)
A doufám že se na mě nezlobíš že jsem psala že píšeš jen špatné konce :)

3 Veri | E-mail | Web | 25. července 2014 v 13:32 | Reagovat

Vypadá to dobře, jsem zvědavá, jak to bude dál... :D
Chjo, už se vidím, jak budu zítra na chatě babičce vysvětlovat, že prostě musím nutně zajít do hospody (jediný zdroj wifi v celý vesnici) :D

4 Nessa Marlov | E-mail | Web | 25. července 2014 v 14:55 | Reagovat

Jsem moc ráda za pokračování! :3 Je to povedené a já se moc těším na další :) A jsem celkem zvědavá na zítřek :P

5 Nicki | Web | 26. července 2014 v 0:16 | Reagovat

Naprosto super <3

6 Clarissa | Web | 26. července 2014 v 19:42 | Reagovat

Jsem zpět, komentuji. :3

Mimochodem, něco mi říká, že takhle nějak taky jednou skončím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama