37. Little bitch

9. února 2014 v 11:22 | Wolf |  Little bitch
Překonáme depku a vrátíme se zpět ke společnému soužití...
Mimochodem... vážím si vašich komentářů a jen ty mě ženou dál. Jinak by povídka byla ukončena již před deseti kapitolami... :D
Jo a vracím se zpět ke kratším kapitolám.


Loki seděl venku před motelem na lavičce a pozoroval projíždějící auta. Ve své nové podobě si připadal vážně směšně. On byl přece právoplatný král Asgardu, téměř se stal králem Midgardu a teď tohle všechno zahodil kvůli ženě. Krásné ženě, u které zjistil, že mu nezáleží na vzhledu. I jako zrzavá působila nadpozemsky a on by pro ní obětoval všechno.
"Slaboch," zaklel si sám pro sebe. V pozadí se rýsoval New York. Město, kterému mohl vládnout. Město, kde byl bratr té ženy nahoře. Nemohl pomyslet na její jméno. Zamračil se na hromádku tajícího sněhu. Led. Ledový obr. Bratr se ho optal, zdali jí ukázal svou pravou tvář. Nikdy to neudělal a pravděpodobně neudělá. Stačilo mu, jak reagovala na jeho dceru. Měla v pokoji dvě nechutná monstra. Monstra, která i přes to všechno milovala. Nerozuměl tomu. Vlastně nerozuměl jí celé. Byla zvláštní.
Tak krásná a přesto tak… opuštěná. Kdykoliv jí objal za ty dva dny, cítil tu touhu být mu nablízku. Být komukoliv nablízku. A i přesto všechno se tam stále schovávalo to semínko strachu z důvěry. Bála se mu důvěřovat a přesto s ním bázlivě uprchla. Bylo to jistě pořádně nerozmyšlené rozhodnutí, jelikož Vanessa by nikdy neopustila svého bratra, ačkoliv on to udělal již několikrát. Ona nebyla ten pomstychtivý tvor, co chtěl dokázat chybu toho druhého. Nebyla člověk, který by chtěl někomu ublížit, jen aby mu ukázal, jak moc to bolelo jeho samotného. Ne, ona trpěla, křičela ze spaní, němě prosila, ale nikdy nic nedokázala pořádně říci. Protože kdyby něco řekla, vše by ztratila. Až dnes něco řekla. Bránila jeho dceru i jeho. Bránila jeho a on se na ní rozčílil. Semkl rty a postavil se.
Musí se jí omluvit, to je samozřejmost. Ale ona to přece bez omluvy zvládne, pomyslel si trochu nejistě a vrátil se do motelového pokoje. Obě ležely na zemi v těsném objetí té druhé a spaly. Usmál se. Bylo to krásné. Jeho láska a jeho dcera. Ani jedna z nich k té druhé necítila odpor.
Jemně dívky oddělil a položil je na postel. Sám si potom lehl a vedle Hel a přes svou dceru chytl Ness za ruku. I ze spaní mu jí pevně stiskla.
"Nezlob se, prosím," zamrmlala, až jí skoro nerozuměl.
"Nezlobím se." Řekl to jistě, ačkoliv sám netušil, co vlastně ve skutečnosti cítí. Vztek to nebyl. Tím si byl jistý, ale také to nebyla radost. Možná… možná měl strach. Strach z toho, co ještě přijde.
"Hlavně," podotkla, tentokrát nahlas, ale stále zastřeně a unaveně, "hlavně mě neopouštěj."

"Nikdy…" vydechl. "Nikdy tě neopustím."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chane | Web | 9. února 2014 v 19:12 | Reagovat

Tak to bylo nádherné a dojemné obzvláště to Lokiho zamyšlení mě dojalo a ten konec.

2 Maggi | Web | 9. února 2014 v 19:21 | Reagovat

Krása. :3

3 Lucy | E-mail | Web | 9. února 2014 v 22:46 | Reagovat

Bože, to bylo tak sladký!:3

4 Vendy | 11. února 2014 v 19:24 | Reagovat

"Nikdy, nikdy tě neopustím" Hej, Zase, pláči :D Je to boží povídka :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama