29. Little bitch

1. února 2014 v 14:20 | Wolf |  Little bitch
Tak je to konečně tady... Mimochodem devět komentářů... tím jste mě nadchli!
Untitled | via Tumblr


+15
"Loki," vydechla, když zůstali sami. Téměř hned otevřela dveře, vešla a postavila se před něho.
"Musím ti něco říct," řekl tiše a prohlédl si jí. Byla natěšená, až mu ukáže dárek, který mu připravila, že si ani nevšimla smutku v jeho očích, který by stejně asi přičítala tomu, že je zavřený.
"Mohu první?" zeptala se vesele. Zaváhal.
"Samozřejmě." Nechtěl to oddalovat. Ale nemohl jinak. Připadal si zoufale, když jí ani nedokázal říct, že zítra zmizí z jejího života a pravděpodobně se vrátí, až bude mrtvá.
"Tu máš," usmála se nedočkavě. Váhavě povolil stužku a otevřel balíček. Trochu roztřesenými prsty sundal papír bránící mu v posledním výhledu a pak ztuhl. Sám nevěděl, proč ho ta věc v jeho rukách tak dojala, nebo ho prostě jen dojal fakt, že si dala tu práci a dala mu dárek. Byla to knížka. Nadepsaná jeho a jejím jménem s dovětkem "Jak ztracené duše lásku našly."
"To jsi napsala?" konstatoval a převracel v ruce tenkou knížečku obalenou v kůži.
"Když jsem měla čas," stydlivě přikývla, ale tváře jí rudly nedočkavostí. "Líbí?"
"Kniha se nemá soudit podle obalu," odvětil, tvář zkroucenou jakousi bolestí.
"Loki," položila mu ruku na tvář. S povzdechem si vzal tu drobnou ručku do své a pokusil se o úsměv. "Tak co jsi mi chtěl říct?"
Když teď zíral do jejích krásných očí, nemohl. Nedokázal nic říct. Nedokázal jí zlomit srdce, potom co ho nechtěně opravil. Nechtěl, aby trpěla a zároveň nechtěl, aby trpěla ještě více, až tu zítra nebude. "Jen… mám tě rád."
"Rád?" optala se překvapeně.
"Vlastně tě miluji," přiznal, aniž by k tomu stihl dát zrádné slovo ale. Vanessa se postavila roztomile na špičky a jemně ho políbila na rty. Chvilku setrvali v tomto propojení připomínající dvě sochy, pak Loki odložil knihu, přitáhl si jí k sobě a hladově si vzal její rty. Držel jí kolem pasu a líbal její něžně sladké rty, zatímco se mu poddávala a kolena se jí podlamovala. Nemyslel v tom okamžiku na vůbec nic. Jen na ten okamžik. On a ona. Jen oni dva samy na celém světě obklopeni nedůležitými rozmazanými skvrnami představující blížící se srážku, která je oddělí. Ale to teď nebylo důležité. O to teď nestál. Chtěl být jen s ní a chtěl si jí vychutnat. Sametovou kůži, touhu, která jí ohřívala krev na bod varu, záplavu zlatavých vlasů. A hlavně ty její krásné oči, které mu jasně říkala ta dvě krásná slůvka, které jí nebyl schopen opravdu opětovat, jelikož si sám nebyl jistý.
Cítil její drobné prstíky, jak mu sundává košili.
"Ness, kamery," zahuhlal mezi polibky.
"Tony to zařídil," odvětila klidně a pokračovala v jeho svlékání.
"Ness," hodlal se protestovat, když ucítil její horké dlaně na svém mužství, ovšem protest zanikl ve slastném vydechnutí do jejích krásných rtů zdvihnutých do úsměvu. Byla šikovná. Malá a šikovná, zasmál se v duchu Loki, ale jinak už nedokázal vnímat vůbec nic než její dlaně, její polibky, nahé tělo.
Ani mu nedošlo, že jí svlékl a teď s ní leží na posteli, objímá jí, líbá jí na holé kůži, zatímco ona sem tam potrápí jeho erekci a občas se jemně zuby zahryzne do jeho kůže. Později už došlo jen k propojení. Propojení dvou ztracených duší, co lásku našly. Jakoby nikdy nic neztratil. Jakoby nikdy o nic nepřišel. Jakoby všechno, co kdy měl, záviselo na té jediné osobě v jeho posteli. A záleželo. Byl si jistý, že záleželo a nic nebylo více důležitého než její uspokojování. Kéž by tahle chvíle trvala navždy, jediná souvislá myšlenka, kterou dokázal poskládat.
Netrvala, když se z jejího mobilního telefonu začali ozývat prapodivné zvuky, kterým ona říkala muzika, odtáhla se a stydlivě se usmála. "Za pět minut se kamery zase zapnou."
Začala se oblékat, chvíli počkal, ale pak se bleskově oblékl, ustlal postel a posadil se i s knihou na postel. Jakmile si upravila rozčepýřené vlasy, posadila se vedle něho.
"Máme ještě minutu," šeptla. Využil toho k poslednímu polibku. Pak se odtáhl a tiše se pustil do čtení jejich příběhu. Občas se mu něco nelíbilo a tak to dosti značně okomentoval se slovy, že tak to rozhodně nebylo a například to maso, co 'uvařila' bylo hrozné a nesnědl by ho ani hladový medvěd.
"Musím už jít," oznámila tiše.
"Dobrá," vydechl zaujat úryvkem, kde popisovala své pocity z jeho úspěchu, kdy jí téměř dostal do postel. Sic ho tam popisovala jako nadrženého božského idiota, který nemá ani kousek slušnosti, aby se jí pokusil svést jako každý normální člověk přes alkohol nebo vzrušením z odhalenějších částí těla, hodnotila chvíli jako velmi nádhernou a slastně prožitou. Když dočetl, došlo mu, že je sám. Rozhlédl se. Byla pryč. Frustrovaně vydechl.

"Zítra ráno jí to řeknu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chane | Web | 1. února 2014 v 18:22 | Reagovat

To se mi moc líbilo tahle kapitola. Je mi jich tak líto uvidíme co bude dál. Knižka dobrý nápad

2 Veru | Web | 1. února 2014 v 22:04 | Reagovat

Skvělá kapitola :) Vůbec se Lokimu nedivím, že jí to ještě neřekl, tohle bude ještě smutný, co? :( Ale doufám ve šťastný konec :)

3 Maggi | Web | 1. února 2014 v 23:23 | Reagovat

Božské *.*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama