5. Umění tolerance

11. ledna 2014 v 13:41 | Wolf |  Umění tolerance
Prosila bych ovace, po dlouhé době se vracím s Uměním.




Clint slyšel výbuch. Běžel, co nejrychleji mohl. A když doběhl, nedokázal uvěřit svým očím. Hotel vybouchl. Zela z něho díra a všude bylo sklo a kusy zdí. Ozývaly se sirény. Hotel mezitím obalil v půlkruhu dav vyděšených čumilů, které se snažila rozehnat policie.
"Je tam moje žena!" zařval a snažil se protlouct skrz lidi, kteří mu bránili. "Moje žena. Moje žena. Moje žena."
Opakoval jako smyslů zbavený a konečně se protlačil až k policistovi.
"Pane, teď tam nemůžete," oznámil mu policista přísně, ale klidným hlasem, ze kterého odkapávala lítost.
"Jsem agentem strategické vnitřní intervence výkonu a logistické divize." Sám nevěděl, jak si to kurevsky dlouhé jméno mohl vybavit právě teď, ale byl rozhodnut se dostat tam, kde měla být jeho žena.
"Nemůžete tam, ne teď," opáčil policista, který si všiml, že Clint je jen pár centimetrů od zhroucení se. Oči měl zalité slzami, na holé kůži se perlily kapičky potu. Byl rozrušený, vyděšený, zmatený. Jediné, co chtěl vědět, bylo, kde je Natasha.

"Bartone, posaďte se," zavrčel Coulson a jeho tým se zatím rozptýlil do terénu, aby prozkoumali původ výbuchu. Clint netušil, jak se mu podařilo se dostat několik metrů od hotelu na nosítka. Všechno bylo tak rozmazané a on si pamatoval, jak pořád opakoval její jméno.
"Kde je?" vydechl, když si všiml vpichu na své ruce. Dali mu zřejmě nějaká sedativa na uklidnění.
"Zřejmě v tu chvíli ani nebyla v hotelu," odpověděl Coulson. Náhle Clintovi něco došlo. Vytřeštil oči a zpříma pohlédl na muže, o kterém si myslel, že už ho nikdy nespatří. Ale byl to on. Stejný nevinný obličej, malá žhnoucí očka a ty řídnoucí vlasy. Snad na sobě měl i ten samý oblek, který na něm viděl Clint téměř pokaždé. "Vítejte v sedmé úrovni."
"To je snad vtip," zamračil se a prohrábl si zpocené vlasy.
"Zavolejte svému synovi," ignoroval jeho poznámku Coulson a podal mu telefon, který již prozváněl číslo na Alexe. Clint chtěl odporovat, ale pak zaslechl ten hlas, ve kterém zaslechl vyčkávaní. Popadl se telefon a nervózně se zašklebil.
"Alexi, ty malý zkurvysyne, mám pro tebe špatnou zprávu."

***

"Můžeš zůstat u nás, Alexi, dokud se to nevyřeší," nabídl Tony. Alex seděl na gauči, tváře bledé a oči doširoka vytřeštěné zaplněné slzami. Nevydal od té doby, co mu Clint oznámil, že nemá tušení, kde je a jestli je vůbec naživu, ze sebe ani hlásku a Tony měl téměř hned nervy v kýblu, protože neměl nejmenší tušení, co dělat.
"Alexi, promluv už konečně," vyhrkla Alice, která měla stejně uslzené oči jako Alex z důvodu, že to celé nechápala a chtěla svého kamaráda povzbudit.
"Alexi," zkusil Tony, ale Alex nepromluvil.
"Bude to v pořádku, najdou tvojí mámu," chlácholila ho Alice stejně rozrušená jako Tony. Oba dva byli stejní. Ani jeden netušili, co s lidmi s chatrnými emocemi a jak se zachovat v situacích, které byly až moc vážné.
"No tak, Alexi, aspoň se napij," vyhrkl Tony opět a podal mu láhev se syceným nápojem, který přivezl poslíček společně s jídlem.
"Já nemůžu," vydechl Alex.
"Můžeš, jenom to do sebe kopni. Nebo ti dám něco silnějšího na uklidnění. Třeba panáka vodky, co říkáš?" zeptal se Tony a div mu nenabídl flašku rumu, jen aby přestal být takový… rozrušený.
"Nevím," hlesl opět Alex zastřeným hlasem a Tony téměř hned nalil panáka vodky, dva panáky. Druhý stihl vypít, ještě než se otočil zpět k dětem.
"Tu máš," podal mu čirou tekutinu. Alex vzal malou skleničku třaslavě do rukou a přiložil si okraj ke rtům. Alice ho jemně popostrčila a Alex vypil panáka vodky na ex. Tvář se mu změnila do trpké, následně do spokojené a nakonec měl na tváři pouze škleb, který dokazoval, že se mu po těle rozlévá horko a ústa mu hoří. "Dobrý?"
"Hm," pokýval Alex plačtivě hlavou. Tony úlevně vydechl. Chtěl být co nejdříve už pryč od jakýchkoliv dětí.
"Jdu do dílny, kdyby se něco dělo, tak zavolejte Jarvise," řekl a zmizel. Alex se zaryl do gauče a Alice ho pozorovala. Chvíli byli mlčky, pak si Alice povzdechla a sesunula se jen kousek od něho.
"Tohle je pokaždé," zabručela. Alex na chvíli nechápavě nadzvedl obočí, načež to nechal plavat, jenže Alice se rozpovídala. "Dítě se rozbrečí a on zdrhá jako malá holka, jen aby se o to dítě nemusel postarat."
"Je to Antony Stark," řekl Alex neurčitě a pak se podíval na Alici. "Víš, co je to ten SHIELD?"
"Neměla bych ti to říkat," pronesla Alice tajemně, ale očka jí zazářila, takže bylo hned jasné, že promluví. "Je organizace, co zachraňuje celý svět."
"A moje máma…?" zeptal se nechápavě Alex.
"Ona je… byla ta nejlepší agentka ze všech, měla ruský výcvik, prý má v sobě i nějaké sérum. Měla nejlepší výsledky ze všech," odpověděla Alice nadšeně.
"A proč mi to neřekla?" nerozuměl Alex.
"No, nevím, ale když tě našla, vzdala se všeho," oznámila mu tiše a Alex se zarazil. Věděl, že Natasha není jeho matka, ale stále si to nechtěl přiznat. Nechtěl žádné jiné rodiče, nechtěl ani tátu. Natasha mu vždycky stačila. Byla matka a kamarádka zároveň. Byla jeho všechno. Představa, že se ona kvůli němu vzdala všeho, ho teď bolestně pálila v hrudi. I když to možná bylo vodkou.
"Půjdu si zase lehnout," vyhrkl, zkontroloval nadějně telefon a pak se vydal do postele. Alice zůstala dřepět na gauči a nakonec tam i usnula. Tony jí tam našel v jednu ráno, přikryl jí přehozem a šel si také lehnout. Nemohl uvěřit, že se někomu podařilo Natashu pravděpodobně unést, když nebyla na místě výbuchu. Byla pravda, že se zanedbávala, když měla Alexe. Ale co se umí, se přece nezapomíná. Zavřel oči a unaveně si povzdechl. Natasha vždycky dokázala překvapit.

***

Clint přijel do Stark Toweru až odpoledne. Všichni ještě spali. Našel malou Alici Starkovou ležet na gauči. Vypadala přesně jako Pepper. Jakoby to byla její malá kopie. Stark musel zřejmě trpět, pomyslel si, když si téměř hned připomněl Natashu, která naštěstí nebyla vůbec v ničem podobná tomu malému parchantovi. Ani se ho nesnažil hledat v pokojích pro hosty, prostě si šel sám lehnout a ať si Alex klidně vyskočí z okna. Stejně je to jeho vina.

***

Natasha. Jeho krásná Natasha. Slyšel její krásný smích, který zněl jako ta nejdokonalejší skladba hraná v těch nejdražších operách. Viděl její nádherné oči. Shlíželi na něho shora, jak seděla na stole. Byla oblečená v krásných letních šatech bílých jako růže, která říká "Zasloužíš si velkou lásku," a značí pokoru, nevinnost a upřímnost. Natáhl se, aby jí políbil, ale ona se jenom zasmála a zabránila mu v tom. Připomínala teď dítě, které je nadšené, že mu vyšel žert. Překvapeně zamrkal, když se bílá látka začala míhat ve větru a zabraňovala mu tak výhled na její krásnou tvář. Jen chvilkami jí spatřoval, usmívala se a jemu přišla dál a dál. Slyší její smích. Rozhlíží se. Je pryč. Náhle jí vidí kousek od sebe. Hraje si s Alexem, který jí kope míč. Natasha obratně míč kopla nazpět a zasmála se. Chce se přidat, ale nemůže. Látka se opět vznese, natahuje k němu ruku, jakoby ho žádala o pomoc. Látka začne obmotávat její tělo. Nevidí jí. Spatří její úsměv a pak se probere.
Je celý zpocený a celý se chvěje. Musí vidět Alexe. Nechápe to, ale chce se ujistit, že mu nic není, že je v pořádku. Rychle se vyhrabal z přikrývek a navlékl na sebe oblečení, co si tu nechával. Vyběhnul rychle schody a srazil se s Tonym v kuchyni.
"Čau, co tady děláš?" zeptal se překvapeně Tony.
"Nazdar, kde je Alex?" opáčil téměř hned a Tony ukázal na chodbu s pokoji. Clint neví jak, ale pozná, který pokoj to je. Opatrně otevře dveře a spatří Alexe ležet na posteli. Celý se třese, neustále se převaluje a tváře má celé rudé. Chce ho jít uklidnit, ale pak mu dojde, že neví jak. Jak uklidnit dítě, co přišlo o matku… podruhé.
"Tati?" zašeptal Alex do ticha a Clint zpozorněl. Chlapec se několikrát ještě otřásl a pak otevřel oči. Téměř hned se otočil ke dveřím a podíval se na Clinta.
"Ona…?"
Clint pouze zavrtěl hlavou a vydal se zpět do kuchyně, kde si již malá Starková připravovala snídani. Vlásky měla zapletené do copánků a její chůva právě dělala míchaná vajíčka, zatímco si Alice mazala chleba. Když si všimla Clinta, trochu stydlivě sklopila hlavu a skousla si celý horní ret. Nalil si sklenici vody a podíval se opět na ní. Lehce se usmála a dala chleby dohromady.
Alex trochu vrávoravě přišel a také si nalil sklenici vodu. Věnoval Clintovi jeden pohled, o kterém Clint nevěděl, co si myslet a zase odešel.
"Já mu to řekla, pane," řekla najednou malá Alice a Clint se na ní nechápavě podívá.
"Řekla co?" nerozuměl, ale následně mu to tak trochu došlo.
"O té organizaci a tak," šeptla trochu vystrašeně a Clint se smutně usmál.
"To nevadí," pokýval hlavou. Aspoň ten parchant už ví, o co všechno Natashu připravil, pomyslel si jedovatě.

***

Alex se vrátil domů až druhý den ráno, když ho tam zavezl Tony. Ještě dva dny nešel do školy. Trávil čas doma uklízením, hraním na počítači a prohlížením starých alb. Připadal si jako blb a věděl, že Clint ho nenávidí za to, jak je slabý. Ale on si pomoci. Nakonec se zavřel v koupelně a nožem si udělal pár hloupých ran, kterému měly pomoci zapomenout. Clint neustále mizel a přicházel, občas ho večer vzbudil Clintův křik. Nechávalo ho to chladným, protože věděl, že Clint přece jen není bezcitný robot.

"Dívej, to je ten Barton," zašeptala nějaká dívka, když šel po chodbě na angličtinu. Prohlédl si své oblečení. Měl na sobě úplně obyčejné džíny a šedou mikinu s logem firmy na sycené nápoje v podobě několika klikyháků. Nepřipadal si nějak výrazný a tak nechápal, proč na něho lidé ukazují.
"Slyšela si to taky?" zeptal se nějaký kluk té dívky, co bydlela naproti jejich domu. Byla to pohledná brunetka s krásnou postavou.
"Sklapni," opáčila a vydala se přímo k Alexovi. "Ahoj, Alexi."
"Ahoj," hlesl ochraptělým hlasem. Naposledy promluvil ráno, když opouštěl dům a Clint právě vstával, aby se nasnídal. Zeptal se ho, jestli koupí křupky a bez odpovědi odešel.
"Jak se máš?" zeptala se a snažila se znít vesele, ale on viděl lítost v jejích očích.
"Mám se fajn," odpověděl. Vešel do třídy. Učitel ještě na chodbě častoval žáky, takže ve třídě byl hukot. Na jeho místě seděl kluk, tmavovlasý. Místo vedle něho bylo ovšem volné a vypadalo to, že se mu lidé vyhýbají.
"Kdo to je?" zeptal se své sousedky, která se podívala jeho směrem.
"To je William Clark. Přestěhoval se ten den, kdy tvoje… promiň," vyhrkla téměř hned.
"Hm, nevadí," ušklíbl se. Tak proto si na něho všichni ukazovali. A to ani nevěděli celou pravdu. Ani on jí nevěděl, dokud mu jí neřekla malá holka. Ignoroval ještě jednu její omluvu a posadil se vedle Williama.
"Nikde jinde volno nebylo?" zavrčel tmavovlásek popuzeně a Alex se zašklebil.
"Sedíš mi na mém místě," oznámil mu, ale nijak na tom netrval. Sedl si vedle a vytáhl si knihu, kterou měli číst. Hrabě Monte Carlo. Tu knihu nečetl celou, ale zaujala ho ta představa pomsty.
"Neříkej mi, že jsi šprt," ozval se vedle něho ten hlas. Alex nadzvedl obočí.
"Měl by jsi s tím problém?" zamračil se a položil knihu na stůl. Sáhl si do tašky pro učebnici. Někdo knihu shodil. Podíval se na Williama, ale ten seděl, hnědé oči zabodnuté na smějící se partičku kluků.
"Vtipné," ušklíbl se. Alex mu hořký úšklebek opětoval.
"Naprosto."
"Tohle ti dělají vždycky?" zeptal se William.
"Hm," Alex kývl na souhlas a sebral ze země svou knihu.
"Jsem Will," představil se tmavovlásek.
"Alex," zašklebil se.
"Tebe tu taky nemají moc rádi?" zeptal se s úšklebkem Will.
"Už devět let, proč tebe nemají rádi?" tázavě se na něho podíval. Připadal mu slušně oblečen, dokonce až nadprůměrně. Až nepohodlně vyhlížející uplé džíny, volné tričko s nápisem Nebreska a kostkovaná košile.
"Jsem jiný," pokýval hlavou Will.
"Jiný?"
"Někde se to určitě doslechneš," vysvětlil a Alex se zamračil na knihu držící v ruce.
"Chm."
"Takže ty budeš ten divný Barton, že jo?"
"Přesně tak," pokýval Alex hlavou. Tmavovlásek se vesele zazubil.
"Protože nosíš divný oblečení?" Alex nechápavě pokrčil rameny a podíval se na své oblečení. Nikdy se moc nestaral o to, co měl na sobě. To se spíše máma vždycky pokoušela ho navléct do něčeho stylového. Jednu dobu nosil dokonce kárové nebo pruhované svetry, dokud nedostal vyrážku a doktorka mu to zakázala. "Protože nemluvíš?"
"Nerad mluvím," vysvětlil stručně Alex.
"Samotář?" Alex si oddechl. Konečně to Will pochopil. Otevřel si sešit, že zkontroluje poslední látku, když ho najednou Will zničehonic popadl kolem ramen a začal se smát. "Tak řekni samotě sbohem."

"Sbohem," vydchl Alex frustrovaně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy | 11. ledna 2014 v 14:42 | Reagovat

Jé! Děkuju za kapitolu :)))) je úžasná :3 Ten konec je super :3

2 Clarissa | Web | 11. ledna 2014 v 19:44 | Reagovat

Třikrát sláva naší Wolf, dokázala to! :D
No, jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, takže si Alex polepšil aspoň ve škole. A ta malá je prostě rozkošná! Celá po tátovi. :D
Tak doufám, že se to s Uměním zase rozjede. :)

P.S. Nemyslela jsi náhodou hrabě Monte Cristo? Hrabě Monte Carlo je divadelní hra, pokud vím. Ale nechci ti do toho kecat. :)

3 Wolf | Web | 12. ledna 2014 v 13:32 | Reagovat

[2]: Děkuji :3 Jop, no, myslela jsem... ale můj Word je zřejmě jiného názoru... :D
PS: Jsem moc líná to opravovat... :D

4 Chane | Web | 12. ledna 2014 v 21:39 | Reagovat

Je to super povídka a dočkala jsem se pokračování nabírá to zajímavý spád tak se těším na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama