9. Nestřílet

10. listopadu 2013 v 19:28 | Wolf |  Nestřílet!
Hojte,
po přemluvení jednou osobou jsem se rozhodla přidat tuhle a potom i další. Asi je přednastavím a vrhnu se plně na Umění tolerance... :)
Pink


Cizinec vystoupil v čínské čtvrti. Rebeka ho následovala.
"Co tady děláme?" zeptala se nejistě.
"Odevzdávám ten kufr. Od kdy jsme my?" zeptal se jí jedovatě a vydal se jistým krokem do jedné z postraních uliček mezi čínskou restaurací a obytným domem.
"Berete vždycky všechno tak vážně?" optala se ho na oplátku.
"Jste vždycky takhle otravná?"
"Vyhrál jste," pomyslně mu připsala body a cizinec se vítězně usmál.
"Já vím," kývl a zaklepal na dveře, na kterých jasně stále NEVSTUPOVAT, velkými černými písmeny. Cizinec počkal jen pár minut a pak hned otevřel dveře. "Počkejte tady. Hned se vrátím."
"Ale," začala.
"V takovémhle oblečení je dost možné, že kdybych vás neochránil, stala by jste se obětí," přejel jí pohledem a jen na chvíli se zastavil na jejích odhalených nohách, prozkoumal holou pokožku a pak za sebou zavřel dveře. Rebeka vydechla a nepatřičně se zašklebila. S tím mužem se chovala podivně. Skoro jako dítě.
Mračila se na protější zeď, kde zřetelně viděla každou cihlu a mezery mezi jednotlivými cihlami. Posledních pár týdnů bylo něco. Všechno se během chvíle změnilo. Popadla telefon a pohlédla na žádost Antonyho Starka. Netušila, jestli večer bude mít čas, ale tak nějak chtěla jít na něco, co by mohlo připomínat rande. Už tak dlouho si neudělala čas jen pro sebe. Buď věčně vyřizovala věci pro svého nadřízeného, nebo trávila čas se svou dcerou. Naposledy byla na rande se svým mužem, Sharon tehdy bylo osm a ona jí sehnala chůvu na hlídání. Její manžel, Aaron Kingsley, jí vzal do pěti hvězdičkového hotelu na večeři a potom na noc, na kterou vzpomínala do teď. Podvědomě si sáhla na tvář, kam jí políbil, když ho viděla naposledy. Omlouval se jí za to, že se na něho zlobila. A pak byl pryč. Vzpomínky na něho byly jako stín. Nerada je vytahovala.
"Tak jdeme," dveře se otevřely dokořán. Rebeka sebou trhla a pohlédl na cizince. Celou tvář měl od krve, stříkance krve na čele a rozbitý nos na tom byl stejně a jeho elegantní plášť rovněž. Vypadal děsivě, ale Rebeku to tak nějak zachovalo chladnou.
"Jste celý od krve," konstatovala, aby mu nemusela položit přímou otázku.
"Máte postřeh. Honem, než se probudí," oznámil jí, hned na to jí popadl za ruku a vyběhl s ní do ruchu ulice. Pospíchal s ní tam, kde bylo nejvíce lidí, aby se mohli ztratit v davu. Jakmile je obalil hlouček turistů, přitáhl si jí těšně k tělu a ruku natáhl přes dva ruské turisty, aby mohl zastavit taxi.
"Mohl by jste mě pustit, vaše přítomnost je mi nepříjemná," zamručela trochu jedovatě a on se zase podivně usmál.
"Tato nepříjemnost není oboustranná, krásně voníte. Ty lidi, kterým jsem měl odevzdat ten kufr, byli něco jako padouši. I váš nadřízený je padouch a vy mě k němu teď zavedete, protože vy nejste padouch a záleží vám na Sharon," oznámil jí tiše do ucha. Rebece vyschlo hrdlo. Cítila krev. Zvedal se jí žaludek, ale zároveň měla pocit, že by neměla co vyzvracet. Svět zpomalil. Taxi zastavilo a on jí vtáhl dovnitř jako hadrovou panenku. Cosi řekl taxikáři, ale znělo to jako šum.
"Proč?" vydechla a svět se vrátil do normálu. Taxi rychle vjelo do provozu a lidé se rozhýbali. Cizinec na ní pohlédl.
"Protože já jsem ten, co odstraňuje padouchy," řekl naprosto s klidem a znělo to jako v nějaké pohádce. Snažila se nadechnout, ale hrdlo měla stažené a už podruhé pocítila ten pocit, že vlastně ani neví, jak se dýchá.
"Moje dcera," zašeptala tiše.
"Je momentálně v relativním bezpečí, pokud teda doktor Banner doslova nevyletí z kůže," zašklebil se pobaveně muž.
"Jak?" zamračila se.
"V tom telefonu to byla ona. Celou mou organizací se nesou drby, že Hulk chránil vaší dceru. A v telefonu se vás ptala, zdali odmítáte kvůli tomu druhému. Doktor Banner je křestním jménem Bruce," řekl klidně.
"Proč do toho musíte tahat mojí dceru?" zamračila se.
"Protože je to účinný argument, kvůli kterému uděláte cokoliv," odpověděl dvojsmyslně a tvář se mu zkrotila do znechuceného výrazu. Chtěla mu odpovědět, že to není vůbec účinný argument, ale bohužel měl pravdu. Bála se o svou dceru a pohybovala se ve světě, kde věděla, že tyhle výhružky nejsou vyslovené jen tak do větru.
"Nebojte, jakmile mě k němu zavedete, můžete pokračovat ve své práci. Stejně do večera už žádnou práci mít nebudete," zazubil se vesele, jakoby mluvil o tom, že někdo sklouzl po banánové slupce.
"Kdo jste, že rozhodujete o životě a smrti?" zavrčela naštvaně a všimla si, jak taxikář se skrz zpětné zrcátko díval přímo na ní. Mohla ho teď požádat, aby zavolal policii, aby upozornil jejího nadřízeného. Jenže to neudělala. Cena byla příliš vysoká.
"Já? Já jsem Holmes, Sherlock Holmes," oznámil jí s tajemným úsměvem. Pronikavě se zamračila.
"Vtipkujete."
"Ano, ale zní to dramaticky," opět se na ní zazubil jako malé dítě.
"Vtipkujete o smrti?"
"Ano, velmi rád," přikývl.
"Kdo jste?" zeptala se opět, ale tentokrát chtěla znát jeho jméno. Brit to zřejmě pochopil, stočil na ní svůj podmračený pohled a semkl rty do úzké linky.
"Na to, že jsem vás právě unesl, máte příliš otázek," konstatoval.
"To ano, ale rozhodně nejste Whiteův tajemník. Co bylo v tom kufru?"
"Drogy. Silnější drogy, než kterékoliv doteď známé. Nebojte, nepředal jsem je těm lidem. Kufr byl celou dobu prázdný. Whiteova tajemníka jsem se zbavil již před dvěma dny, kdy už měl kufr u sebe," vysvětlil jí stručně. "Mé jméno znát nemusíte, stejně by vám bylo k ničemu. Jsem agent jedné tajné organizace a plním svou misi, kterou měl původně plnit… to je jedno."
"Kdo? Stark?" zeptala se překvapeně.
"Ano, přesně on," odpověděl. "Bohužel se vyskytl menší problém, který musí on a jeho trapný tým okostýmovaných přátel vyřešit."
"Myslíte Avengers?"
"Ano, přesně je," ušklíbl se nevesele.
"Ale mezi ně patří i Hulk," konstatovala.
"Ano, přesně," povzdechl si. Prohrával.
"Tudíž by jste mé dceři nemohl ublížit," zamračila se, protože si byla jistá, že Bruce by nikdy její dceři neublížil a nedovolil by, aby jí bylo ublíženo. Bylo téměř překvapivé, že tomu uvěřila až teď.
"Ano, přesně tak." Poraženecky odvrátil pohled, aby se mu nemohla podívat do tváře a on se nemusel dívat do její. Poslední, co teď chtěl, byl vítězný výraz téhle dokonalé ženy s velkým Ž.
"Takže nemám žádný důvod vás zavést ke svému nadřízenému," dokončila svou myšlenku.
Otočil se na ní. Měl ledově chladnou masku a vytáhl to, co původně chtěl nechat nerozebrané. "Sama se ho chcete zbavit. Jak dlouho vám vyhrožuje? Jak často jste v jeho bytě? Nutí vás k něčemu, co sama nechcete, mám pravdu?"
"Jak se opovažujete?" zavrčela naštvaně.
"Jonathan White je mnohem horší než Marcus Weber. Jonathan prodává jak zbraně, tak drogy, nebezpečné drogy, co oblbují lidi. Jejich složení se zatím nepodařilo zjistit, protože stačí se jen té látky dotknout a jste v limbu na čtyřiadvacet hodin," říkal jí fakta, která si původně chtěl nechat pro sebe. Párkrát ho i napadlo, že by vytáhl malý pytlíček s bílo modrým práškem. "Rebeko, já vás žádám, aby jste mě poslechla."
"Slyšíte ho?" zeptala se taxikáře užasle. Muž se na ní podíval přes zpětné zrcátko a přikývl.
"Pracuji pro stejnou organizaci, paní," oznámil jí prostě. Rebeka vytřeštila oči.
"Máme oči a uši všude. Taxikáři se hodí nejvíce. Platíme jim dost slušně za informace, které nám podávají. A za jejich mlčenlivost téměř dvojnásobek," zamručel jedovatě směrem k taxikáři, který byl poměrně starý a vypadalo to, že taxikařením pouze dožívá svůj život. Při čemž, jak právě Rebeka zjistila, vydělává dost slušné peníze.
"Jak se ta organizace jmenuje?" zeptala se a nedokázala se ubránit zvědavému tónu.
"Strategická vnitřní intervence výkonu a logistické divize." Nadzvedla obočí. "Někdo chtěl, aby to dohromady dávalo slovo SHIELD."
"Štít," zopakovala po něm.
"Jste vysoce inteligentní," rýpnul si.
"Ten sarkasmus si odpuste," zamručela.
"To nemám v plánu." Opět ten jeho podivný úsměv, který teď přiřadila jako vysoce povýšený. Zamračila se, ale poté už to nekomentovala. Měla strach, který nedokázala dát najevo.

***

Sharon se musela stále usmívat. Pozorovala Bruce, jak jí svoje palačinky s kokosem, které normálně nedokázala ani vystát. Natasha popíjela černou kávu, kterou byla načichlá celá tahle malá restaurace. Nebylo tu mnoho lidí. I když byl přesně čas na oběd, lidé si spíše vybíraly prestižně oceněné restaurace, nebo levnější restaurace především v čínské čtvrti. Ti, co objednali tady, se skládali ze studentů, důchodců a lidí, co se scházeli potají. Někteří se neustále schovávali za jídelní lístky, i když už měli objednáno, nebo před sebou měli rozevřené noviny na té jedné straně klidně hodinu. Sharon bavilo vždycky hádat, na koho čekají a co jsou vlastně zač. V mnohých našla bohaté muže s milenkami. Některé nedokázala rozeznat a jiní byli zase prostě jen tajnůstkáři, co neměli rádi, když se na ně někdo dívá.
Teď viděla v každém agenta nebo vraha. Natasha jich pár dokonce ukázala a Sharon se snažila na nich najít něco, co všechny spojuje, aby je rozeznala. Nenašla nic konkrétního.
"Zkus se dívat ukazováčky," poradila jí Tasha krátce poté, co si všimla jejího neúspěchu. Jak se Sharon dozvěděla, každý z nich měl podivně zašedlé ukazováčky od toho, jak svírali spoušť zbraně, nebo tam měli rýhy, různě široké.
"Co tak koukáš?" zeptal se jí Bruce, když mu došlo, že ho už nějakou chvíli pozoruje.
"Nic, jen koukám," usmál se vesele v odpověď a on se zašklebil.
"Chutná?" optal se jí a podíval na její téměř nenačaté hranolky s tatarkou, které už byly zřejmě studené. Úkosem na ně pohlédla a pak se opět usmála.
"Velmi," přikývla. Znovu se zašklebil.
"Kdy si něco naposledy jedla?"
"Asi včera, vlastně předevčírem," přiznala a vzala si jednu hranolku. Zamračil se, ale dál to nekomentoval. Náhle zazvonil telefon. Překvapeně zamrkala, když zjistila, že jí volá matka. Tón zněl jakoby naléhavě. Přijala hovor a telefon si přiložila k uchu vyčkávajíce, co matka řekne.

***

"Sharon," vydechla Rebeka uvolněně do telefonu, zatímco vystupovala z taxi jen kousek od budovy War Weber. Na tváři měla stále napjatý výraz a nedokázala se vrátit ke své ledové masce. Neustále pohledem kmitala k cizinci, který se ukázal jako tajný agent. Stále byl od krve, ale nikdo si toho téměř nevšímal. Jakoby to byl jeden z dalších normálních lidí spěchajících za svým cílem. Rozhlížela se a v každém náhle viděla někoho tajného, někoho, kdo může ublížit její dceři i jí samotné. Všimla si, že se na ní několik lidí otáčí a hned propadla paranoie, že Jonathan již ví, koho mu vede na návštěvu. Cizinec jí hrubě popadl za loket a nijak se nesnažil vypadat, že s ní jedná ohleduplně či jako gentleman. Opravdu mu styk s Američany neprospíval.
"Děje se něco, mami?" optala se její dcera po dlouhém tichu. Znělo to nesoustředěně.
"Máš u sebe Bruce?" zeptala se.
"Omlouvám se," vyhrkla Sharon hned, "ale…"
"Dej mi ho," opáčila Rebeka lehce zděšeně, zatímco jí cizinec táhl dál.
"Prosím?"
"Sharon, vysvětlím ti to později!" vyjela na ni netrpělivě.
"Dobře," ozvalo se ublíženě z telefonu.
"Ano?" jeho hlas zněl stejně překvapeně, jako hlas její dcery. Byly si tak podobní. Stydlivý a zároveň vysoce inteligentní. Překvapovali je ty samé věci.
"Poslouchejte, doktore, nikdy jsem vám nevěřila, ale teď vy musíte věřit mě. Nevím, do čeho jsem to byla zatažená tou vaší tajnou organizací, ale potřebuji… a bude to znít neuvěřitelně, potřebuji," zhluboka zalapala po dechu, aby uklidnila pichlavé plíce. Cizinec vešel do War Weber a Rebeka si vyděšeně uvědomila, že nemá už moc času. Pustil jí, aby před ochrankou nevypadala jako unesená a ona se rychle snažila uklidnit, aby vypadala jako vždy. Podařilo se. Naposledy se zhluboka nadechla. "Chraňte mojí dceru."
Pak to položila, upravila si šaty a pohlédla na cizince. Tvářil se naprosto lhostejně. Nějakým kapesníkem, který předtím jistě neměl a zřejmě ho vzal nějakému neopatrnému turistovi, si otíral krev. Shodil ze sebe kabát a tak se jí naskytl pohled na jeho postavu. Na svou výšku byl až neskutečně hubený. Měl na sobě černou košili, která měla dva horní knoflíky schválně odstřihnuté. Odhalená kůže byla bledší, ale rýsovalo se tam nějaké tetování, jehož tvar nedokázala přesně určit. Zvedla opět pohled k jeho tváři. Usmíval se tím svým povýšeným úsměvem, který jí začal vytáčet.
"Jdeme?" zeptala se ho ledově chladně. Na chvilku si všimla jeho překvapení.
"Tohle mě musíte naučit," zazubil se vesele a vydal se k výtahu, u kterého stáli dvě gorily. Jakmile se přiblížil, zastavili ho zdvihnutýma rukama. Oči schované za tmavými brýlemi.
"To je v pořádku, je tu se mnou," opáčila Rebeka a ukázala svou kartu.
"Proč je celý od krve?" zeptal se jeden ochraptělým hlasem. Zřejmě toho za den moc nenamluvili. Přece jen to byli profesionálové a používali spíše fyzické vyjadřování.
"Menší potyčka v baru," zalhala, aniž by to bylo poznat. Cizinec na ní upíral přemýšlivý pohled, který jasně značil o tom, že chce vědět, jak poznat, když lže. Nevyvedlo jí to z míry ani na okamžik. Modré oči schované za tenkou stěnou ledu, za kterou křičela její mateřská část. Nejraději by se hned rozeběhla na Brodway, jen aby se ujistila, že je v pořádku.
"A co bude dělat tady?" optal se ten zabedněnec. Rebeka se netrpělivě zamračila a odfrkla.
"Proč asi, ty idiote, je to kontakt pana Whitea a pokud mě ještě budeš zdržovat, pošlu tě pro jídlo do zasedačky!" vyjela na něho vztekle a obě dvě gorily odstoupili od dveří výtahu. Cizinec nastoupil jako první a hned za ním Rebeka, jakmile se zavřela zastaralá kovová mříž a po ní těžké železné dveře, agent se rozesmál.
"S vámi bych nechtěl být v potyčce," smál se, zatímco výtah mířil vzhůru. Rebeka jen protočila oči a nervózně poklepávala špičkou podpatku na mramorovou podlahu výtahu. "Ale alespoň vím, jak vypadáte, kdy lžete."
"Nepoznáte, když lžu," ušklíbla se na něho jedovatě.
"Ale ano, jste až zbytečně moc chladná, když lžete. Ještě že to sotva postřehnutelný fakt, jinak bych se sem musel dostat jiným způsobem," zasmál se stále vesele, i když se dveře jich otevřeli. Trochu připomínal malé rozjařené dítě, což vypovídalo o jeho tmavých očích, které se vesele blýskaly.

"Bude zřejmě ve své kanceláři," podotkla a vydala se daným směrem. Když se jemně otočila zpět na cizince, všimla si, že si vesele poskočil. Nechápavě zkrabatila obočí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tamten Loki | Web | 10. listopadu 2013 v 21:44 | Reagovat

Che che. A až vydám tu svou vánoční povídku, bude jasné, jak se Sherlock dostal k Shieldu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama