8. Nestřílet!

9. listopadu 2013 v 8:01 | Wolf |  Nestřílet!
Ahoj,
Vzhledem k tomu, že dnes večer jedu tedy konečně na Thora, mám na dnešní odpoledne celkem makačku. Musím dopsat povídku, kterou jsem ani nezveřejnila, abych se nenechala ovlivnit. :D
Flowers


Z vlaku vystoupila hrstka japonských turistů, pár rodin na výletě a nakonec muž v černém kabátě s kufrem. Byl vysoký, černé vlasy a tmavý pohled. Tím právě prozkoumával okolí, až se zastavil pohledem na Rebece Kingsleyová. Žena na sobě měla lehce zmuchlané úzké černé šaty sotva do půl stehen a rozepnuté sako, v ruce držela malou kabelku, do které právě ukládala mobilní telefon.
Přistoupil k ní váhavým krokem, kufr táhl za sebou a ten vydával klapavý zvuk. Rebeka vzhlédla, modrý pohled upřela přímo na muže, který se k ní blížil.
"Očekával bych, že si přijde White sám," řekl ochraptělým hlasem bez slušného pozdravu.
"Měl něco na práci," opáčila mu žena chladným hlasem, "jsem Rebeka Kingsleyová."
Natáhla k němu ruku. Shlédl na její dokonale upravené nehty. Prestižní asistentka, pomyslel si a lhostejně zase vzhlédl do jejího rozkošného obličeje. "Vím, kdo jste."
"Dobrá," už se chystala svěsit paži, když jí zachytil.
"Stačí vědět, že jsem Whiteův kontakt. Ale rád vás poznávám," na jeho tváři se usadil jakýsi úsměv, který by identifikovala jako lehce ironický. Jeho stisk byl pevný, svíral její drobnou ruku v té své v černé kožené rukavici.
"Nápodobně," hlesla po chvíli ticha. "Mohl by jste…"
"Ovšem, jen jsem vám kontroloval puls," usmál se na ní chytře.
"Prosím?" nadzvedla překvapeně obočí.
"Před chvíli jste se smála, že ano?" optal se.
"Ano," přikývla.
"Rád bych se s Whiteem setkal osobně," oznámil jí naprosto klidně a nevšímal si jejího překvapení.
"Ovšem, ale on říkal, že mi dáte adresu, kam kufr odvézt," zamračila se podezíravě.
"Samozřejmě, tam zajedeme společně. A pak chci k Whiteovi," zopakoval svou žádost.
"Jak si přejete, ale spěchám."
"Chytnu nám taxi," usmál se na ní tím podivným úsměvem a vydal se z nádraží. Následovala jej, zatímco jí v kabelce začal zvonit telefon. Váhala, jestli by bylo slušné se podívat, kdo volá. Nakonec jej vytáhla z kabelky, zatímco udržovala krok s Whiteovým kontaktem. Volalo neznámé číslo.
"Prosím, u telefonu Rebeka Kingsleyová, asistentka Jonathana…"
"Vím, kdo jste," oznámil jí povědomý hlas. Zněl unaveně, takže ho Rebeka ihned nezařadila.
"Přejete si?" zeptala se a snažila se zachovat klidně. Dneska se jí dělo spousta podivných věcí.
"Jsem Tony," řekl hlas v telefonu a Rebeka ho přiřadila k muži, kterého ještě před chvílí nazvala volem. "Antony Stark."
"Vím, kdo jste," opáčila chladně a pozorovala cizince, jak hvízdá na první taxík, který projížděl. Z taxi vystoupila nějaká žena s malým dítětem a Whiteův kontakt jí podržel dveře, aby mohla nasednout.
"A?" zeptal se vyčkávavě muž na telefonu.
"A?" nadzvedla obočí, i když to nemohl Stark vidět. I když s jeho technikou, kdo ví.
"Jeďte na tuhle adresu," podal taxikářovi cizinec lístek a muž si ho rychle přečetl.
"To je kus cesty."
"Nevadí, máme čas," řekl cizinec, i když mu Rebeka jasně řekla, že spěchá. Když se na něho podívala, pouze se pobaveně usmál.
"Nechápu, co po mě chcete," přiznala Starkovi do telefonu.
"Psal jsem vám e-mail," řekl jí Stark, jakoby čekal, že se jí nad hlavou rozsvítí žárovička.
"Och, ano. Nestihla jsem ho přečíst," vzpomněla si Rebeka na ráno.
"Och, aha," z telefonu se ozval povzdech.
"Neřeknete mi, co v něm bylo?" zeptala se Rebeka nechápavě.
"Nemáte v ruce telefon s internetem?" optal se na oplátku Stark, ale neznělo to kousavě. Spíše jakoby se bál vyslovit obsah toho mailu nahlas.
"Ano, mám, ale nechápu, proč bych si měla přečíst to, co mi teď můžete říct nahlas," odpověděla mu chladně a slyšela vedle sebe cizincův smích. Zamračila se.
"Prostě se na to podívejte a když tak odpovězte," vyhrkl Stark po chvilce ticha a zavěsil.
Rebeka se tázavě otočila na cizince, který se stále zajíkal pobaveným smíchem s kufrem na kolenou.
"Miluji, když je něco tak jasného a lidé to nechápou," přestal se smát.
"Tak mi řekněte, co jsem nepochopila," pobídla ho.
"Ten muž, Antony Stark, jak jsem zaslechl, vás právě chtěl požádat o schůzku e-mailem. Což je vzhledem ke Starkovi podivuhodné," zasmál se opět. Rebeka překvapeně zamrkala, ale pak si na telefonu naklikala svou e-mailovou schránku, aby nalezla nesmělou žádost o schůzku.
Mám zítra večer čas a rezervovaný stůl v pizzerii, přidáte se? Arogantní sobec, co si neváží toho, co má.
"Jak jste to uhodl?" optala se.
"Umím uhodnout spousta věcí," odpověděl jí klidně.
"Tak to jste dobrý," pokývala hlavou a sledovala ulice, kterými projížděli.
"Jsem všechno, jen ne dobrý," zasmál se.
"Jste Brit?" zeptala se ho náhle.
"Styk s Američany mi nesvědčí," přikývl.
"Ale ne, zníte zajímavě," řekla, ale nepodívala se na něho. Náhle jí opět zazvonil telefon. Myslela si, že to bude Stark, ale mýlila se. Volala jí opět Sharon. Pohlédla na cizince, který se teď díval ven z okýnka a vypadal znuděně.
"Klidně to vezměte, vím, že to chcete vzít," řekl klidně a ona už se chtěla zeptat, jak, když si všimla, že její tvář se zrcadlí v okně, na které hledí.
"Děkuji," kývla a přijala hovor. "Děje se něco?"
"Ne. Ano. Ne. Vlastně ano," vyhrkla Sharon zmateně a Rebeka nechápavě nadzvedla obočí.
"Tak děje se něco ne? Nebo vlastně ano?" utahovala si z vlastní dcery.
Z telefonu se ozval hlasitý povzdech. "Jsem na Brodwayi."
"A?"
"Kousek ode mě je Bruce," zašeptala.
"A?"
"Mám jít za ním?"
Rebeka otevřela ústa, byla si svou odpovědí jistá. Ale byla by špatná matka, kdyby jí to hned zakázala. Jenže by byla špatná matka, kdyby jí to povolila a později zjistila, že její dcera byla umlácena zeleným monstrem. "Ne."
"Říkáš to kvůli tomu druhému?"
"Proč mu říkáte… Ano, ano, kvůli tomu. Ale to je ten hlavní důvod," zamračila se naštvaně Rebeka na své ruce, aniž by si uvědomovala cizincovu přítomnost.
"V tom případě díky, pomohla jsi mi s rozhodováním," zaradovala se tiše Sharon.
"To jsem ráda, jsi rozumná ho-"
"Jdu ho pozdravit, ahoj," položila telefon Sharon. Rebeka jenom spustila paži.
"Dcera, patnáct, má milostné problémy," řekl stručně cizinec.
"Šestnáct, vlastně má kamarádské problémy," udala to na pravou míru Rebeka, i když si nebyla jistá, zdali je vážně Bruce jen kamarád její dcery. Za těch pár týdnů se stali velmi blízcí a chvilkami jejich přátelství vypadalo jako něco víc. Jenže Bruce byl starý a mohl se považovat klidně za otce Sharon.
"Má dětinský hlas a jsou to spíše milostné problémy." Hned na to odpověděl na Rebečin nechápavý výraz: "I přes tu vzdálenost jsem slyšel její chvějící se hlas a byla rozzlobená, že jí to neschvalujete. Kdyby to bylo jenom přátelství, nezlobila se na někoho, ke komu chová autoritu."
"Nechová ke mně autoritu," zamračila se Rebeka.
"Volala právě vám, aby se vás zeptala na názor. A i když ten váš nerespektovala, pomohla jste jí se rozhodnout," vysvětlil a teď byl jeho britský přízvuk slyšitelný. Ten uklidňující hlas jí dostával do stavu, kdyby mu zbaštila i to, že první, kdo objevil Ameriku, byl Barack Obama. Přesto se snažila si uchovat klidný výraz a pokládat své dotazy rozumě.
"Jsem jediná, koho má," semkla rty do úzké linky.
"V tom případě chová ještě větší autoritu vůči vaší osobě. Protože kdyby ne, nezavolala vám. Hádám, že vyrůstala především s vámi. Tudíž je samostatná a mohla by se rozhodnout sama," stál si za svém cizinec a ona jenom zavrtěla hlavou. Hned na to se opřela do potahů nasmraděných různými parfémy. Zbytek cesty probíhal mlčky.

***

Nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Chtěla se jít pouze naobědvat do oblíbené restaurace a tím zahnat všechny chmury, ohledně včerejška. Jenže on tam byl. Právě hovořil s Natashou. Zrzovláska mu něco horlivě vysvětlovala a hodně přitom gestikulovala. Zavolala mámě. Ta jí to zakázala a ona už se za ním chtěla vydat, když si uvědomila, že by byla vlezlá. Odešel, protože už jí nechtěl vidět. Odešel, protože byla příliš vlezlá a vecpala se do jeho bytu. Zhluboka se nadechla a zavrtěla hlavou. Pár turistů se nad jejím činění pozastavilo, ale pak hned pokračovali dál.
"Samostatná Kingsleyová, nikdy si kamarády nepotřebovala, tak proč teď?" zeptala se sama sebe tak potichu, že ani dáma, která do ní téměř vrazila, nezaslechla její slova. Hned na to hodlala přejít silnici. Neuvědomila si v tu chvíli, že svítí červená a jako náhodou právě žádná auta téměř nejrušnější ulicí neprojížděla. Šla rychle a náhle slyšela skřípění brzd. Překvapeně se otočila právě včas, aby viděla, jak se na ní řítí červené Ferrari a za ním nějaký starý muž třeští oči. Nedokázala zareagovat. Jakoby jí něco drželo ve svých sítích. Ocitla se v nebezpečí a mozek vypnul. Všechno zhaslo, dokud neucítila něčí paži, jak jí přitahuje k sobě a následně jí objímá kolem ramen.
Zhluboka vydechla a vzhlédla. Pitomé Stmívání, pomyslela si, když si uvědomila, že kopíruje tu scénu, kdy Edward zachrání Bellu. Dívala se do Bruceových překvapených, trochu vyděšených očí.
"Na oběd?" vydechl, protože s ní párkrát byl v restauraci, která byla jen pár kroků od místa, kde právě stáli v objetí. Nedokázala nic říct. Jenom ho objala a zaryla hlavu do jeho košile. "Tohle není správné."
"Je mi jedno, co je správné," zamručela tiše a snažila se potlačit slzy. "Chci, abys zůstal."
"Co by jsi si beze mě počala, že?" zasmál se hořce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Storm | 9. listopadu 2013 v 17:34 | Reagovat

Skvělá práce jako vždycky. Užij si Thora. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama