11. Nestřílet!

13. listopadu 2013 v 0:04 | Wolf |  Nestřílet!
Hola,
předposlední kapitolu je tu. Doufám, že si jí užijete a adresu mého domu naštěstí neznáte... :D
Vendimia Belleza by Daniel Esparza

Současnost
Seděl u jejího lůžka už třetí den. Stav se nelepšil, i přesto že dostala lék, který si obyčejní lidé nemohou dovolit. Jeden z těch sér, které dostala Natasha během svého výcviku. Jeho složení bylo během chvíli rozluštěno snaživým Brucem, zatímco doktoři umírající dívku udržovali na přístrojích a spousta transfuzí krve. Uzdravovala se, ale neprobouzela se. Něco bylo špatně. Musel něco pokazit.
"Děkuji, že tu jste," ozvalo se mu za zády tichým, sotva postřehnutelným hlasem. Ale místo pípání přístrojů nic neslyšel, tak zaznamenal aspoň útržek věty.
"Uzdraví se," vydechl a nechal, aby se Rebeka posadila vedle něho. Žena byla unavená, potřebovala si už lehnout a přesto do sebe házela jedno kafe po druhém, které financoval Tony nebo Sebastian. Oba muži o Rebeku projevili přízeň, která jim ovšem nebyla opětována. Na to měla Rebeka moc velké starosti o dceru. Chápali to, přesto se oba v některých chvílích jevili netrpělivě.
"Nechci, aby mě opustila," přiznala Rebeka stále šeptem, aby neporušovala příliš to ticho. Sharon ležela na lůžku pobledlá s kruhy pod očima. Připomínala Šípkovou Růženku, jen jí políbit a jako zázrakem by se probudila.
"Také to nechci," hlesl po chvilce uvažování.
"Je to má vina."
"Není, nemůžete za to, že White byl bezcitný," zamračil se Bruce a poprvé se na ženu pořádně podíval. Nebyla mladá. Možná mu už mohla konkurovat věkem, ale rozhodně by to na ní nebylo znát, kdyby byla klasicky oblečená a namalovaná.
"Nemohu, ale mohla jsem odejít. Měla jsem s tím přestat po první výhružce," vinila sama sebe. "Vždyť můžu i za to, že můj manžel je mrtvý."
"Za to jistě nemůžete. Co se vlastně…" zarazil se, bylo neslušné o tom teď mluvit. Žena pochopila, sevřela si lem trička a trochu nejistě se na něho podívala, načež se hned odvrátila k její dceři.
"On… byl ve válce, dva roky a pak se vrátil. Jenže byl z toho natolik vyděšený, že trpěl nočními můrami. Já začínala u War Weber a často mě budil o půlnoci. Byla jsem potom unavená a neplnila jsem svou práci pořádně. Rozčílila jsem se a křičela jsem na něho, že si za to může sám, že je zrůda a on pak… už se nevrátil. Asi se nechtěl vrátit, protože neměl, proč by se vracet," povyprávěla stručně Rebeka.
"Zajisté se chtěl vrátit, jestli ne kvůli vám, tak kvůli ní. Slíbil jí to," řekl trochu úzkostně Bruce. Semkla rty do úzké linky, přemýšlivý pohled upřený na dceru.
"Máte pravdu, ale stejně jsem hloupá husa," povzdechla si.
"Každý se v životě chová hloupě. Kdyby se to všechno nezvrtlo, mohl jsem jí ochránit. Klidně jako Hulk. Jenže ona se ztratila v tom davu a já se snažil uklidňovat Natashu. Kdybych na ní dohlížel, kdybych vás poslechl a odvedl jí do Stark Toweru, klidně třeba taxíkem. Mohla by teď být v bezpečí. Jsem tak hloupý, že jsem jí chtěl opustit, kdybych to dokázal ovládnout a…"
"Stop! Přestaňte, nemůžete za toho druhého," vyhrkla Rebeka, "zachránil jste jí. Neublížil by jste jí, ani ten druhý. Jste pro ní správným příkladem, mužským vzorem, kterého postrádala. Pokud se uzdraví, chci, aby jste zůstal. Potřebuje vás."

***
Před šesti lety
"Sedm let?" vydechl překvapeně velitel americké tajné jednotky, zatímco Brazilec a Aaron pojídali horkou polévku s chlebem. Jedli, slušně řečeno, jako prasata, ale veliteli to vůbec nevadilo a usmíval se, když viděl, že neztratili chuť k jídlu ani po dlouhém vyprávění o svých příbězích.
"Myslíte, že bych se teď mohl vrátit domů?" zeptal se Aaron trochu nejistě a na chvíli odložil lžíci. Představa domova ho zahřála u srdce, už brzy je uvidí. Svoje dvě slečny. Byl si tím jistý, jakože se Aaron Kingsley jmenoval a měl tu nejlepší dceru na světě. Velitel překvapeně zamrkal, když si všiml odložené lžíce, ale poté kývl.
"Samozřejmě, vyřeším letenky a postarám se o to, aby vaše rodina věděla o vašem návratu…"
"Ne, prosím. Chci je překvapit, pokud to bude možné," skočil mu do řeči trochu neslušně.
"Abys jim nezpůsobil infarkt, Aarone," zavtipkoval vesele Brazilec a s plnou pusou suchého chleba se zasmál. Aaron po něm hodil nesouhlasný pohled, ale pak se taky začal smát. Byl to ten uvolněný smích, který slyšíte, když lidé ukončí velké trápení a vědí, že už je po všem. Že se mohou smát. Velitel muže pozoroval s uvolněným výrazem na tváři. Hledali je tak dlouho a našli je ve sklepě. Kdyby se neobjevila ta zpráva, že vymění poslední tři americké muže za nějakého muže ve vězení, který byl už dvanáct let mrtvý, zřejmě by je nenašli. Byli to nezkušení únosci. Přesto bylo sedm let obdivuhodná doba.
"Je pravda, že takhle bych vás za manželkou pustit neměl. Přeci jen vypadáte trochu… pohuble a zarostle," zhodnotil velitel, "přesto vám seženu první letadlo z Itálie."
"Děkuji, děkuji vám mockrát za všechno!" Aaron byl vděčný jako štěně, kterému dáte najíst a dáte mu teplo domova. Přesně to mu také velitel dal. Už se nemohl dočkat, až zase spatří New York a jejich dům. Až uvidí svou dceru. A svou Rebeku, tu krásnou sladkou Rebeku, které toužil dát polibek od vzletu vojenského letadla z New Yorského letiště. Byl zvědavý, jak se bude tvářit, až ho uvidí. Jak se obě budou tvářit. Snad budou nadšené.

"Nebojíš se, že ta tvá senhora bude zadaná?" zeptal se Brazilec krátce poté, co byli oba již vysprchovaní a oblečení do oděvu, který na nich neplandal jako prostěradlo. Oba leželi na posteli v jednom jediném pokoji, jak sami požádali. Aaron byl rád za to, že vyhověli jejich trochu drzému požadavku. Tohle to totiž nenapadlo.
"Moje dcera má jen jednoho otce. To jí jsem slíbil, že se vrátím," odpověděl, i když lehce zdráhavě. Rebeka byla velmi ctižádostivá žena, ale hlavně krásná. Sám netušil, jak si mohla vybrat právě jeho. Přesto byl za to vděčný. Jenže teď už možná jeho nebyla. Bylo to šest let, co jí neviděl. A Rebeka nesnášela samotu. Věděl, že ho během prvních dvou roků podvedla a neměl jí to za zlé, přestože on jí povedl pouze se svou rukou a její fotografií.
"Čím je tvá filha tak důležitá?" optal se Brazilec s pohledem upřeným na strop.
"Měl jsi někdy dceru, senhor?" odpověděl otázku a nepovedeně napodobil jeho oslovování. Brazilec se zasmál.
"Asi stovky, co já vím? I když bych někdy rád poznal, jaké to je," odpověděl stále s úsměvem na zjizvené tváři. Aaron se jen ušklíbl.
"Co vlastně uděláš, až se vrátíš domů ty?"
"Navštívím mou mãe a hrob svého pai," pokýval hlavou spokojeně. "Uvažuji, že bych si také našel svou spřízněnou duši. Někoho, pro koho bych žil, i kdyby mi bylo nejhůře."
"Pro koho si žil tam dole?"
"Pro sebe, pro ten boj, který jsem svedl s drogami a teď i s nepřízní osudu," odpověděl s ledovým klidem a zavřel oči. "Zítra touhle dobou budeš v letadle, tak si odpočiň, Aarone."
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Říkej mi Brazilec, svoje jméno ti neřeknu," zazubil se vesel se zavřenýma očima, při čemž si pro sebe brouknul jakousi melodii a usnul. Aaron vytáhl obrázek své dcery a usmál se na vojáka, u kterého nebyl poznat obličej. Jeho dcerka. Jeho krasavice.
"Už jen pár dní a splním svůj slib, moje filha," zašeptal tiše. S obrázkem přitisknutým na hruď usnul.

Bylo to pět minut, co přesedl v Anglii. Byl oblečený do maskáčových kalhot a vytahaného trika, ale seděl v první třídě. Velitel ho včera oholil a ostříhal stejně, jako byl, když odjížděl poprvé z Ameriky. Jeho zavazadlo byla pouze jedna jediná taška, ve které měl náhradní oblečení a nějaké peníze na taxi. Brazilec se s ním v Anglii rozloučil. Snad navždy.
Vlastně už se ani nechtěli vidět. Oba si byli připomínkou toho, co se dělo. Tudíž bylo lepší, když se na Anglickém letišti objali a ukončili tak veškeré pouta s minulostí. Přesto byl Aaron připraven na výslech, který ho ještě čekal. Velitel byl ovšem ohleduplný a nejdříve trval na tom, že se Aaron musí setkat s rodinou.
Pohlédl na ženu naproti. Měla v ruce noviny, na který byl velký titulek.
VRAŽDY ŠESTNÁCTILETÝCH DÍVEK! Sériový vrah znovu zasáhl. Nalezena Sharon.
Sharon. Tak se jmenovala i jeho dcera. Pamatoval si, že dva týdny předtím, než odjel, slavily její páté narozeniny. Dával jí plyšového slona, protože ona měla plyšáky moc ráda a slona ve své sbírce ještě neměla. Usmál se, ruce si dal za hlavu a opřel se o opěradlo. Už ani netrpěl hlady, ani žízní. Velitel je nakrmil tak, že dnešní ráno se při letu z Itálie do Anglie asi dvakrát pozvracel. Přesto byl stále vyhublý a veškeré oblečení na něm plandalo, tak to aspoň zakryl obyčejnou šedivou mikinou, kterou si koupil během čekání na letadlo. Vlastně mu jí koupil velitel. Trval, že na ně dohlídne až do Anglie a když si všiml zkoumavého pohledu, který Aaron věnoval svému hubenému, skoro až kostnatému břichu, odešel kamsi a přinesl mikinu.
Zavřel oči a poddal se spánku.

***
Současnost
Třetí den. Půlnoc. Sharon se pohnula. Vlastně vystřelila do sedu, jakoby se o něco popálila a přitom vykřikla. Rebeka, která ležela na pohovce a Bruce, který byl zkroucený na židli, nedokázali rozpoznat, co vykřikla, dokud to několikrát za sebou nezopakovala šeptem, který byl svým způsobem děsivý.
"Tati, tati, tati, tati," opakovala pořád po sobě a Rebeka rychle přiskočila k posteli.
"To je v pořádku, jsem tady já. Všechno už je v pořádku," uklidňovala jí, zatímco se jí Sharon schoulila v náruči.
"Já ho viděla," vyhrkla šeptem a smáčela matce tričko slzami. "Já ho viděla."
"Koho jsi viděla?" Rebeka věděla, jakou dostane odpověď a přesto to tak nějak chtěla slyšet. To slovo, které sama nepoužívala. To, které jí bodlo, kdykoliv ho Sharon vyslovila.
"Tátu," špitla v odpověď, "byl tam se mnou."
"Sharon, otec je mrtvý," vydechla ztrápeně Rebeka, "pamatuješ si to? Je to necelých deset let."
"Já vím, pamatuji si to, bylo mi pět, když odlétal. Několik dní předtím mi dal k patým narozeninám slona. Ale já ho teď viděla. Držel mě za ruku. Byl tam se mnou." Sharon mluvila tak přesvědčeně, že se Bruce vložil do debaty.
"Natasha říkala, že to sérum možná bude působit chvíli jako droga. Nějaká ta halucinace se objeví, ale to přejde," vysvětlil vyděšeně Rebece.
"Ale to není halucinace," odporovala Sharon a pohlédla na Bruce se vzpurným výrazem. Pokusil se o úsměv. Vypadala náhle tak čile, na ránu v břiše si vůbec nevzpomněla, jakoby to byla jen ranka po neopatrném říznutí nožem při vaření. "Viděla jsem ho. Je na cestě domů."
"Měla by sis ještě odpočinout," konstatoval. Náhle se Sharon prohnula v pase a svírala si své břicho. Deka se začala opět zbarvovat do tmavě červené.
"Zpřetrhala sis stehy!" vyhrkl Bruce a rychle odstrčil Rebeku od postele. "Dojdi pro doktory."
Rebeka ihned odběhla. Zatímco se Bruce snažil zadržet krev, která jí crčela z rány. Pomalu omdlívala.

***
Před šesti lety
Bylo to téměř stejné. Ten dům se vůbec nezměnil. Usmíval se jako blázen, nahlas se smál a kráčel ke dveřím domu, ve kterém se nacházel jejich byt. Okno pokoje jeho dcerky bylo rozsvícené. Viděl, jak se tam hmotní silueta zřejmě Rebeky. Už se chtěl vydat nahoru, když si vzpomněl na její slova.
"Jsi zrůda! Odporná zrůda! Zabíjel si lidi!" křičela tehdy nepříčetně a on se zachvěl při té vzpomínce. Její naštvaný a vyděšený výraz. Její poslední tichá slova, na které málem zapomněl. "Ještě že Sharon nebude vyrůstat vedle tebe."

Vytřeštil oči a zavrtěl hlavou. Nemohl se vrátit. Byl vrah, teď vypadal jako zubožený vandrák. Pohlédl znovu do okna, silueta se chystala roztáhnout závěsy. Rychle se rozešel pryč, dál od nich. Jednoho dne se vrátí, ale nebude to dnes…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maya | 13. listopadu 2013 v 7:04 | Reagovat

Laska ja te nesbasim. Vazne nesnasim :D

2 Tamten Loki | Web | 13. listopadu 2013 v 19:29 | Reagovat

Dobře. Už to vypadá na hepík trochu míň. Všichni umřou, muhahá! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama