10. Nestřílet 2/2

12. listopadu 2013 v 0:51 | Wolf |  Nestřílet!
Hola,
druhá část kapitoly a předpředposlední... :)
give up


Před šesti lety kdesi ve Vatikánu
"Tati, dívej, co jsem nakreslila," vyhrkla malá dívka se světlými vlásky a v ruce pyšně držela obrázek, zatímco byla zachumlaná v pokrývkách s motivem kreslené Alenky v Říši Divů s králíkem a hodinami, které občas slyšela ve spánku tikat. Její otec, vysoký muž se světle hnědými vlasy, které měl už dávno oholené, se na ní ztrápeně usmál a posadil se vedle ní.
"Copak to je?" vzal si do pořezaných, hrubých rukou jemný papír a pohlédl na obrázek, kde byla změť zelených, hnědých a pleťově růžových voskovek. Když se na to zahleděl s přimhouřenýma očima, uvědomil si, že je to voják. Přesně takhle ho viděla, když za ním utíkala na vojenském letišti. Málem by tehdy upadla, kdyby jí nezachytil a nezvedl jí do výšky jako lvíčka ve Lvím králi, na kterého se díval s ní, než na dva roky odjel.
"To jsi ty a to vzadu je moře, vidíš tu tyrkysovou barvu," usmála se dívka vesele a malými prstíky ukazovala na pozadí, kde byla opravdu namíchaná zelená a modrá vodovka, aby to vypadalo jako moře. Vyprávěl jí, že tam kde byl, bylo moře. Tyrkysové, lesknoucí se na slunci. Vynechal fakt, že na tom moři byly mrtvoly. Některé z nich sám zabil. A že slunce pražilo tak silně, že mu na chvíli i pomátlo mozek a on jí začal hledat mezi mrtvými, jakoby tam snad byla. Jeho malá Shary.
"Je to krásné," zašeptal tiše, ale pak zavrtěl hlavou a obrázek složil do malého čtverce. "Vezmu si ho s sebou, co říkáš?"
"Ty pojedeš zase pryč?" zeptala se překvapeně dívčina a její oči se doširoka otevřely údivem a strachem z budoucnosti. Jeho oči. Jakoby se díval do zrcadla. Přesně takhle se včera tvářil, když se na něho jeho žena rozzlobila. Rebeka se málokdy rozčilovala, ale tentokrát ano. Probudil se tehdy s křikem, jak viděl to tyrkysové moře, mrtvoly, krev.
"Ano, Shary. Musím." Nemusel. Mohl na několik let do vězení a nemusel trpět. Ale on tak nějak chtěl. Zabíjení byl jeho nový smysl života. Ten, který měl původně, zmizel. Rebeka zmizela. Vzdálila se mu a on už jí nemohl dohnat. Byla tolik posedlá svou prací pro Marca Webera, že nevnímala jeho slova. Vadilo jí, že jí budil uprostřed noci svým křikem a nedokázala ho již podpořit. Řekla mu, co si o něm myslí. Že je zrůda. Trhl sebou, když si vzpomněl na její křik. Na její rudé tváře, modré oči zakalené slzami a její horlivé, trochu nemotorné gestikulace.
"Tati," vyhrkla dívka už pošesté a znělo to netrpělivě. Překvapeně zamrkal a pohlédl na ní.
"Ano?"
"Vrátíš se brzo?"
"Nevím, jestli se vrátím," přiznal tiše, při čemž si vložil obrázek do kapsy. Dívčina nespokojeně zavrtěla hlavou, až jí vlásky poletovaly kolem hlavy jako chmýříčka.
"Vrátíš se, protože tu máš mě a maminku," oznámila mu rozhodně a dala ruce v bok. Musel se usmát. Vypadala jako malý generál. Hned na to se vyhrabala z přikrývek a přitulila se k němu, tvářičku přitiskla na tu jeho. Chvilku takhle setrvala, zatímco jí on jednou rukou objal kolem pasu, který, když stála, měla někde u jeho kolen. Náhle se nespokojeně odtáhla. Překvapeně zamrkal.
"Copak?"
"Měl by ses oholit, pícháš," přejela mu malou dlaní po týdenním strništi. Překvapeně zamrkal a pak se zasmál.
"Ale ty můj generále," smál se pobaveně a opět si jí k sobě přitáhl. Společně s ní spadl do přikrývek mezi hromadu různých plyšáků, které měla pečlivě poskládané kolem polštáře.
"Tatínku, oni se hádají," vyhrkla. Vyprostila se z jeho sevření a rychle oddělila plyšovou mourovatou kočičku a velkého plyšového rotvailera, kteří spadli k sobě. Na tváři měla vážný výraz a právě hubovala kočičce, že pejsek se snažil být milý. Pozoroval jí. Neslyšně s pobaveným úsměvem.
"A proč se hádají?" zeptal se a pohladil jí po vláskách.
"Protože pejsek byl dlouho pryč. On šel se mnou na procházku do školky, ale já ho tam ztratila. Našla mi ho paní učitelka. Jenže kočička se zlobila, že byl pryč a tak musí být od sebe," řekla tiše, jakoby se to bála říct nahlas. Překvapeně zamrkal. Věděla o jejich hádkách.
"Ale kočička se určitě ve skutečnosti nezlobí, jen měla o pejska strach," opravil jí.
"Jenže ona to nechce říct a koťátko z toho má starost," hlesla dívčina plačtivě a vzala si do ruky malou rozbitou klíčenku s chlupatým koťátkem, kterou měl na klíčích, než opustil Ameriku. Zřejmě jí musela používat Rebeka a koťátko spadlo.
"Ať si koťátko nedělá starost, pejsek to dá do pořádku," usmál se na ní povzbudivě a opět jí objal. Až o chvilku později si uvědomil, že pláče. "Copak?"
"Já nechci, aby si odešel, tatínku. Já tě mám ráda a chybíš mi."
"Vždyť jsem tady," zašeptal a cítil slzy. Nebyl tady. Už to nebyl on. Byl to někdo jiný. Někdo cizí.
"Slib mi, že se vrátíš," vyhrkla plačtivě a vzhlédla s uslzenýma očima do jeho pevně sevřené tváře se stejně uslzenýma očima.
"Slibuji, k tobě se vrátím vždycky. Opravdu," zašeptal. "Slibuji, jakože se Aaron Kingsley jmenuji a mám tu nejlepší dcerku na světě."

Muž ležící ve vlastních zvratkách, krvi a moči se probudil. Byl celý promrzlý a už to nezvládal. Chtěl umřít, jako těch šest před ním. Ale stále tu byl se dvěma. Jeden byl z Brazílie, byl těžce závislý na drogách, ale vyléčil se a poté se rozhodl za U.S.A. jít bojovat do války před sedmi lety. Druhý byl už zřejmě polomrtvý. Pořád opakoval, že má ženu a deset dětí. Byl z jednoho z těch méně známých státu U.S.A. a do války šel jen proto, aby uživil rodinu. Teď ležel v koutě a asi pět hodin se nepohnul.
Byli zavření ve sklepě. Mnohokrát byly převáženi, ale předtím je vždycky uspali a poté zase probudili až na místě. Mnohokrát se probudili připoutaní k trubkám, nebo s pistolemi u hlavy a naproti jejich obličejů byla kamera. Takhle to šlo už dlouho. On už asi čtyři roky, možná déle. Vydržel to jen díky slibu a obrázku, který už byl ošuntělý a od krve a přesto se na něj vždycky podíval, aby podpořil sám sebe. Bojoval kvůli ní.
"Sedmý den, co jsi se probudil z nočních můr," poznamenal Brazilec. Sám byl na tom mizerně, byl kost a kůže, ale stále kvůli něčemu žil. "O čem se ti zdá, senhor?"
"Nejsou to noční můry," odporoval a pokusil se o úsměv. "Je to důkaz, že brzy půjdu domů."
"Podle čeho soudíš, Aarone?" zamračil se podezíravě Brazilec a zašklebil se, i když to v šeru nebylo vidět.
"Zdá se mi o ní častěji a častěji. Jednoho dne jí zase uvidím, živý," prohlásil pevně. V tu chvíli se dveře na konci velkého schodiště otevřely. Do zapáchající místnosti se vlil paprsek obyčejného slunečního světla a obyčejný čerstvý vzduch, který pro oba muže byl záchranou před dalším pozvracením se. Na konci schodiště stály dva muži s pistolemi.
"Možná je tvá dcera mrtvá, senhor, a brzy se s ní setkáš," zašeptal Brazilec, ale pak se ozval ten hlas s typicky americkým přízvukem.

"Jsou tady tři muži! Dva živý a jeden zřejmě polomrtvý, pojďte jim pomoct!" vyhrkl a oba nechali dolů projít vojáky, kteří rychle zjišťovali stavy všech mužů…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tamten Loki | Web | 12. listopadu 2013 v 18:32 | Reagovat

Ha, to vypadá na happy end ve velkém stylu! :-))

2 Wolf | 12. listopadu 2013 v 20:52 | Reagovat

[1]: Lol... :D Vážně vypadá? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama