10. Nestřílet 1/2

11. listopadu 2013 v 0:43 | Wolf
Hojte,
začíná nejakčnější kapitola, doufám... :D Tudíž hon začíná!
:")

Jonathan White dokázal během pár dní kancelář přeměnit k nepoznání. Koberec nahradila mramorová dlažba s úlomky třpytivých kamínků, o nichž Rebeka věděla, že jsou to safíry. Stěny měly lehce modrý nádech a visely tam všude obrazy z války. Velké zarámované mrtvé děti, ženy a muži, obří tanky, i stará fotografie Marca Webera stojícího před velkými krabicemi s logem War Weber. Prosklenou stěnu nahradila modře zbarvená vitráž s logem firmy. Stůl stál přesně uprostřed, byl tmavého upraveného dřeva. Na jedné stěně byla televize, na které si právě promítal nejnovější modelky v kalendářích, při čemž seděl ve velkém křesle umístěném tak šikovně, že měl výhled na televizi i dveře zároveň.
Možná právě proto ho nijak nepřekvapilo, když se dvoukřídlé dveře otevřely a v nich stál muž celý od krve. Jonathan se rychle postavil na nohy a obratně šáhl pro zbraň.
"Ale prosím vás," zašklebil se příchozí, "kdybychom došli takhle daleko, snadno bych vás zabil."
"Co jste zač a co děláte v mé kanceláři?" zavrčel naštvaně, při čemž postřehl svou asistentku stojící jen kousek od dveří.
"Váš kontakt a tohle je krev vašich kupců," zazubil se vesele, při čemž si setřel z krku stříkanec krve. Jonathanovi se z pachu krve udělalo zle, ale úspěšně to zamaskoval za vzteklou grimasu.
"Rebeko, co to má znamenat?" vykřikl směrem k ženě, která se už chystala odejít. Vešla dovnitř vedle cizince a trochu se pousmála.
"Plním, co jste mi řekl," opáčila naprosto nevině.
"Sakra, vždyť jste měl být zpátky v Brazílii," zavrčel naštvaně.
"Já vím, ujel mi vlak a vaše asistentka se nabídla, že zajdeme spolu na kafe," usmál se vesele. Rebeka překvapeně zamrkala. Sama nevěděla, co si představovala pod pojmem zbavení se padoucha, ale tohle bylo určitě jiné, než očekávala. "Vlastně lžu. Taky rád lžete, Jonathane?"
"Pro vás jsem pan White," zavrčel naštvaně Jonathan, zbraň stále namířenou na cizince.
"Ne, pro mě jste lhář… ale White zní taky pěkně, bílý… Škoda, že vás to nevystihuje. Protože to bych tu potom nebyl. Nemusel bych se mít, nemusel bych vaší asistentku přivést do smrtelného šoku a nemusel bych si prát kabát, který jsem si nepral už od… kdy jsem vlastně naposledy pral kabát?" zeptal se sám sebe a jakoby nevnímal zbraň, pohlédl na svůj špinavý kabát. Rebeka z toho byla stejně překvapená, jako Jonathan.
"Proč tu jste?" vyhrkl zase naštvaně a již netrpělivě. Rebeka se trochu vyděsila, že již zmáčkne spoušť.
"Protože jste zlobivý kluk," odpověděl cizinec zamyšleně, zatímco prohledával svůj kabát, jakoby něco hledat.
"Prosím?"
"Prodáváte drogy, to je hodně špatné. Kradete peníze, to se přece nedělá. A prodáváte zbraně a to už je fest špatně. Tudíž jsem tu, abych na vás pohrozil prstem," oznámil mu cizinec a pohrozil dlouhým ukazováčkem, jakoby právě huboval malé dítě. Jonathan z toho měl oči až na vrch hlavy. Hned na to se rozesmál a namířil zbraní na muže ještě pevněji než předtím.
"Jdete hubovat beze zbraně?" zasmál se pobaveně. "Ale protože to víte, tak se ani jeden odsud nedostanete živí. O to se postará moje ochranka, ale o tebe se postarám já."
Vypadalo to, že stiskne spoušť, ale pak se stalo něco neuvěřitelného. Cizinec upustil kabát, popadl zbraň schovanou pod košilí za opaskem a vystřelil do vitráže, která se v tu chvíli s tříštěním rozsypala. Rebeka se vyděšeně stáhla dozadu, načež narazila do dveří, které se otevíraly oběma směry a tudíž upadla. Cizinec se rychle otočil a Jonathan vystřelil.
"Huso," osočil se na ní cizinec, když se držel za zápěstí, kam ho Jonathan střelil. "Na prodejce zbraní máte více méně mizernou mušku."
Jonathan překvapeně zamrkal, když opět cizinec zvedl ruku se zbraní a zamířil mu přímo na hlavu ignoruje fakt, že byl postřelen a krvácí. "Ne, nezabíjejte mě. Nebo se postarám o to, že její dcera se nedožije zítřka!"
"Mě je její dcera ukradená," ušklíbl se cizinec a už chtěl vystřelit, když ucítil na svém rameni křečovitý stisk Rebeky. Nahnul hlavu na stranu, aby se setkal s jejím vyděšeným mateřským pohledem. Kolem očí se jí tvořily vrásky, ale nejhlubší byla na čele. Nebyla tak mladá, jak se na pohled zdálo. Zhluboka se nadechl a pak zavrtěl hlavou. "Zlobil jsi, Jonathane. War Weber tímto ukončuje výrobu."
Hned na to se ozval výstřel, při čemž Rebeky šéf stihl cosi zmáčknout na svém telefonu. Cizinec si k němu přiklekl a vzal do ruky telefon, na kterém byla krátká jednoslovná SMS 'Zabít'.
"Ne, do háje!" vyhrkl a pohlédl na Rebeku, která se křečovitě držela kliky dveří. V její tváři bylo něco, co ho samotného děsilo. Ten strach ho děsil. A hlavně ty slzy. K té dokonalé tváři tak netypické.
"V tomhle světě jsou tyhle výhružky skutečné," zašeptala, než propukla v pláč. Opatrně k ní přistoupil a objal jí, aby mu mohla zarýt hlavu do hrudi. Aby nikdo neviděl, jak slabá dokáže být.
"Musíme jít," špitl jí do ucha. "Brzy se tu objeví ochranka."
Odtáhl se a vytáhl telefon, cosi namačkal a pak opět podepřel asistentku.
"Bojíte se výšek?" I přes slzy se na něho nechápavě podívala. "Beru to jako ano."
Opět jí hrubě popadl za loket a vyběhl k oknu, načež mu silný poryv větru rozcuchal vlasy.
"Teď se držte," sdělil jí přes randál vrtule vrtulníku a pak vyskočil společně s ní z okna…

***

"Co se, sakra, děje?" zeptala se netrpělivě Sharon, když jí Natasha strkala už asi půlhodiny přes sebou směrem k Stark Toweru. Bruce za nimi klopýtal omlouvaje se přitom lidem, do kterých Natasha hrubě strčila. Na dotaz jí nikdo neodpověděl.
"Je po něm," ozval se Bruce zezadu. V tu chvíli se Sharon paličatě zastavila.
"Po kom?!" vyhrkla naštvaně, až se několik lidí otočilo jejím směrem, aby zjistilo, co je to za povyk. Bruce je dohnal a Natasha po něm hodila nevraživý pohled.
"Po kom asi?" zamručela. Obezřetně se rozhlédla. Nic. Nic podezřelého. Žádný odstřelovač nebo sniper, prostě nikdo.
"Možná je to jenom planý poplach," zašeptal Bruce směrem k Natashe. Ta zavrtěla hlavou.
"Jonathan je příliš vlivný muž na to, aby to nechal jen tak. A prý odeslal i zprávu. Musí tu někdo takový být. Někdo se jí pokusí zabít," povzdechla si a rozhlédla se ještě jednou.
Sharon se pár kroků vzdálila, jak do ní vráželi lidé a pak jí od Natashy a Bruce oddělila skupinka mužů, kteří tu měli zřejmě nějakou schůzku. Každý oděn ve stejném tmavě černém obleku, se stejnými maskami na obličeji. Sharon se pozastavila a vzhlédla k jednomu muži, který na sobě měl bílou divadelní masku. Jeho tmavě hnědé oči se upíraly přímo na ní a ona se ho vyděsila. Couvla od něho, načež narazila do dalšího muže v obleku. Bylo to, jakoby se ocitla v noční můře, kde je všechno stejné a nad ní jenom smrákající se obloha.
"Bruce!" vyhrkla, ale Natashu zavolat nestihla. Jeden z těch maskovaných mužů jí popadl za pas, přitáhl si jí těsně k tělu a zakryl jí ústa. Ten další vytáhl z hole blýskavý dlouhý předmět. Vytřeštila oči, když si všimla, že je to čepel s rukojetí z černé mosazi obložená několika safírovými kamínky. Pokusila se muži vytrhnout, ale držel jí příliš pevně. Vykřikla, ale něčí dlaň páchnoucí drahou kolínskou dokázala všechen hlas zadržet. Cítila v očích slzy a hned na to cítila i tu bolest. Bylo to, jako když jí doktor před rokem nemotorně bodnul injekcí do ramene při očkování. Jenže stokrát horší. Čepel projela jejím břichem, jakoby byla z másla. Ten, který jí bodal, přesně věděl, kam bodnout, aby to udělal rychle.
Ruce náhle zmizely. Vykřikla, ale výkřik se změnil v zachroptění, jak se jí začalo hrdlo plnit vlastní krví. Cítila úzký pramínek, který jí vytekl z koutku rtů. Matně postřehla zrzavou hlavu, která se k ní rychle blížila. Udělala pár kroků k ní, ale nevědomí lidé jí stále překážely v cestě. Nakonec už to nevydržela. Nohy se podlomily. Někdo jí zachytil. Nedokázala onoho člověka poznat. Viděla rozmazanou tvář a slyšela hlas, který jí připadal povědomý. Jenže si nedokázala vzpomenout, kde ho slyšela.
"Neusínej," říkal hlas a ona se ho snažila poslechnout. Nechávala oči doširoka otevřené. Zvuky byly tak hlasité. Výkřiky některých lidí, kteří volali sanitku. Auta projíždějící kolem. Vzdálené troubení. Zvuk, který zaslechnete, když vás oslní blesk fotoaparátů. Něčí přemlouvavý hlas, který zněl přímo u jejího ucha a vlastní srdce. Bilo tak rychle, že měla strach, že vyskočí. Ale postupně zpomalovalo. Chvilku bylo natolik rychlé, že se bála o srdeční záchvat a hned na to zpomalilo, jako když utnete píseň v nejhlasitější části.
"Neusínej. Prosím, zůstaň se mnou. Prosím!"
Já chci zůstat, chci zůstat s tebou, křičela v myšlenkách, ale ústa měla plné vody, ne, voda nechutnala tak odporně. Byla to pachuť kovu. Staré měděné mince, kterou okusovala jako dítě kvůli nervům a železných nůžek, které si strčila do pusy, když si stříhala nehty a nutně potřebovala vypnout pánev. Krev. Její hrdlo bylo naplněné krví a postupně i ústa. Chtěla otevřít ústa, aby jí vyplivla, ale jakoby jí panty ignorovali. Jakoby mozek už nepřijímal její rozkazy a převzal vládu nad jejím tělem. Dolní čelist samovolně povolila. Někdo jí naklonil, aby mohla všechnu tu krev vyplivnout a ona jen cítila, jak jí vlhká krev stéká po bradě, oblečení a břiše, kam byla zasažena.
Jak dlouho to mohl být, co jí bodl? Připadalo jí to jako roky. Jakoby celé ty roky ležela jemně nakloněná na stranu, aby mohla vyplivnout krev, která neustále plnila její rty. Náhle všechno rozřízl ostrý zvuk. Hlasitý a nesnesitelný. Sanitka. Hučela jí v hlavě a ona už si ani neuvědomovala něčí ruce, co jí vytáhly na lehátko. Ani hlas, který se jí snažil přesvědčit, že všechno bude v pořádku. Že to přežije. Že s ním zůstane. Že ona ho neopustí. Že mu dala slib.
Koho? Marně si snažila vzpomenout, kdo pro ní byl tak důležitý, aby mu slibovala, že ho neopustí. Náhle si vzpomněla na muže, který pro ní byl vším. Vcházel do jejího pokoje ráno jako první a večer jako poslední. Povídal jí mnoho příběhů, učil jí všemu, co znala. Dokázal jí naučit, aby byla silná. Aby se nevzdávala. Zklamala ho. Vzdala se hned po tom, co se dlouho nevracel, co odešel do války oblečen v maskáčových barvách a opouštěl Ameriku. Opouštěl jí. Vrátil se. Vzpomněla si, že se tehdy vrátil. Že by je někdo přepadl, když mířili do bistra, kam vždycky chodívali? Nebo jí možná bodl on, protože byl zklamaný, že ho neposlechla. Ne, to by neudělal. Měl jí moc rád, byla jeho malá Shary. Zhluboka se nadechla a snažila se ze všech sil semknout jeho dlaň.
"Omlouvám se, tati," vydechla, než cítila v ústech další krev a svět zmlkl.

***

Rebeka nevěděla, co se stalo následně. Jen si uvědomila pevnou zem pod nohama a následně se sesula do připravené náruče cizince. Vzpomněla si na výhružku Jonathana. Roztřeseně se pokusila nahmatat kapsy. Neměla u sebe telefon. Zapomněla ho v kanceláři.
"Na, vezměte si můj," řekl cizinec a neskrýval britský přízvuk. Jeho překvapivě silné ruce jí posadily na jednu z řad sedaček a ona si uvědomila, že jsou v nějakém letounu. Ani jí pořádně nedocházelo, jak se tam dostala. Přijala vděčně jeho menší zastaralý telefon ještě z tlačítky a bezdotykovým displejem. Vyťukala důvěrně známé číslo a čekala. Tři minuty, čtyři minuty. Pět minut.
"Účastník se nehlásí…" začal robotí hlas a ona ho roztřeseně utnula. Prohlédla si telefonní čísla, které měl cizinec uložený. Ten na ní beze slova hleděl. Na tu ženu, která před ním stála silná a teď vypadala jako čerstvě narozená laň. Nemotorná, vyděšená ze světa, do kterého se dostala. Neměla se kam a za koho schovat. Stark. To jméno tam bylo jako maják, který ihned zaregistrovala.
"Ty pitomče, ty idiote, ty ignorante! Sebastiane, jak si mohl?" ozval se rozzlobený hlas Tonyho Starka, který měl v kontextu jakési nebezpečí, co se událo ještě před pár vteřinami.
"Promiňte, tady Rebeka," vydechla trochu vystrašeně žena. Na chvíli bylo ticho. Rebeka slyšela vrtuli, která držela letoun ve vzduchu.
"Omlouvám se," vyhrkl Tony tiše.
"Kde je moje dcera?" zašeptala Rebeka.
"Já…" začal Tony, ale nedokázal nic říct. Nedokázal, když slyšel tu starost. I přes telefon byla hmatatelná. Mohl by jí zabalit a dávat jí těm bohatým matkám, které ve svých dětech vidí jen zisk z jejich krásy a slávy.
"Kde je moje dcera?" zvýšila Rebeka hlas a zněla teď opravdu vyděšeně.
"Zadám souřadnice Clintovi," s těmito slovy telefon položil. Nevěděla, co si počít. Sebastian se přesunul vedle ní, aby jí mohl následně obejmout a nechat ženu, aby se rozplakala do jeho náruče.

"Bude v pořádku," šeptal tiše tím britským přízvukem, který jí kolíbal ke spánku. Načež opravdu začal cosi prozpěvovat s klidnou tichou melodií, než stihla protestovat, upadla do tvrdého spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mandelinka | 11. listopadu 2013 v 9:56 | Reagovat

Sherlock je neodolatelný. :-D

2 Lady Storm | 11. listopadu 2013 v 19:32 | Reagovat

Myslím, že nejvýstižnější popis, co mě napadá je "čumím jak umím".
Skvělá práce. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama