Tanec s lovkyní (Loki/Natasha)

7. října 2013 v 17:01 | Wolf |  Jednorázové příběhy
Hola,
Víte co je hrozně ponižující? Když pro nápady musíte chodit do složky své mladší sestry. Sestřčka je něco jako začínající spisovatel, vyniká spíše originální tvorbou než fanfiction a je hrozně háklivá, když si od ní půjčím nápad. Tudíž by nebyla nadšená, kdyby spatřila, jak jsem předělala její povídku. Ten barbar totiž nemá rád Avengers?! Divím se, že jsme příbuzné... Přesto je dobré, že mám kam chodit krást povídky. (Má jich ve složce snad stovky?!)

Tudíž... nápad patří sestře, prostředí sestře a konec příběhu, plus postavy... moje! Aneb taková lahůdka pro Mayu a omluva za její oční linky... :D
The Country Squire | via Tumblr

V době 18. století se téměř každý měsíc konaly plesy v anglickém Toweru, právě tam mířila i mladá dívka, které mohlo být sotva dvacet. Oděna byla v černých šatech bez ramínek. Korzet byl opravdu těsně utáhnutý a sukně byla přilehlá, aby poskytovala co největší pohyblivost. Od ostatních rób a dam s vysokými účesy byla právě ona ta nejnenápadnější v davu. Každý jí ignoroval domnívajíc se, že je z nějakého rodu, jež prožívá v momentální dobu chudobu. Všichni se mýlili.
Dívka proklouzla davem bez povšimnutí a volnou rukou, jež si nepřidržovala sukni, si šáhla k vnější straně stehna, kde měla schovanou ostrou dýku. Se spokojeným úsměvem se vydala hledat svou oběť, která si teď prohlížela všechny mladé dívky. Ty doufaly, že snad dnes konečně získají budoucího snoubence nejlépe s velkým věnem. Muž oděn v černém obleku, který byl zřejmě ušit na míru a z těch nejlepších látek v celé Anglii. Jeho delší vlasy barvy havraních peří byly až nevkusně ulíznuty dozadu, aby nepřekážely muži ve výhledu. Právě ve chvíli, kdy si ho nalezla i dívka, si on nalezl i ji. Upřel pohled na dívku s téměř nudnými šaty a vlasy barvy karamelu měla rozpuštěné do půli zad, přesto elegantně zatočené do vlnek. Její pohyby byly ladné a pohled obezřetný.
Ihned jakmile jí spatřil, měl jasno, koho dnes večer chce, aby mu zahříval lože. Její prostá elegance a odlišné odění mu ihned padlo do oka. Nejen protože měla tak pohlednou tvář, ale i pro její pohled. Pro ty oříškové oči, které stále těkaly po celém sále, jakoby někoho hledaly. Teď se upíraly přímo na něj. A pak udělala první krok. Vyrazil jí vstříc.
"Dobrý podvečer, slečno?" začal, ale pak se zarazil. Měl pocit, že zná téměř každého ze seznamu princových hostů, ale tuhle ženu nikdy v životě neviděl. Možná proto mu padla do oka. Dívka se usmála.
"Slečna Johanson," představila se a natáhla k němu ruku v černé rukavičce bez prstů.
"Z Nového světa?" zeptal se s úsměvem, který nasadil vždy, když se pokoušel dívku dostat do kolen. Překvapivě mu dívka usměv chladně opětovala.
"Ano," odpověděla suše, "hádám, že vy jste jeden z hostitelových blízkých přátel. Pan Smith, že?"
Byl překvapen. Hlasy dívek, které oslovil, zněly roztřeseně, jakoby je děsil a to on měl rád. Jenže slečna Johanson zněla odhodlaně, její hlas se nezarazil ani při jejím mylném oslovení. Jakoby si byla stoprocentně jistá, že on je pan Smith. Jméno, které bylo typické jak pro Brita, tak pro Američana. "Bohužel vás musím opravit, mé jméno je Lokian Wood. Jsem starý přítel prince, ale tak starý, že si mě již nepamatuje."
"V tom případě vás musím opustit, nejste muž, kterého jsem hledala," řekla a teď její hlas zněl zaskočeně. Pozorně si ho prohlížela, jakoby nevěřila jeho slovům. Hned na to se otočila a vydala se zpět do davu. Lokian se cítil mírně zarmoucen ztrátou této společnosti, ale hned na to si povzbudivě sám pro sebe řekl, že ona se - jako každá jiná, co okusila jeho šarm - vrátí. Byl přece bůh.

Lovkyně si povzdechla. Nikdy se nemýlila. Vždyť jeho podobiznu viděla na papírech, které jí předal její kontakt. Lhal jí? Určitě ano. Otočila se zpět, aby se k němu vrátila, ale i přes dav viděla, jak si onen Lokian Wood pohrává s nějakou další dívkou. S ní zacházel trochu jinak. Jeho výraz jasně dokazoval, že má jen jeden úmysl pro danou dívku. Zašklebila se. Je přece lovkyně, bere si svou kořist, kdy chce.
Ani jí nepostřehl, když se vrátila. Byl příliš zaujat tou malou naivní dívčinou, jenž na sobě měla snad tunu zlatých řetízků, prstýnků a náramků. Očividně byla zvyklá, že jí každý dává dárky a chvilku i váhal, zdali už jí někdo dostal do postele. Avšak vypadala tak nevině, že si byl jist o jejím panenství.
"Pane Woode," odkašlala si slečna Johnason a on jakmile zaslechl opět její hlas, ztuhl. Naivní dívka před ním nesouhlasně zkrabatila obočí nad příchozí, ale jemu byla již ukradená. Otočil se čelem ke slečně Johanson a zářivě se na ní usmál.
"Snad jste si nerozmyslela, že chcete být v mé přítomnosti," řekl laškovně a všiml si, jak se bledá tvář slečny lehce zbarvila ruměncem. Spokojeně se usmál. Takhle je vždy chtěl vidět. S ruměncem na tváři neschopné nic namítat.
"Ano, rozmyslela," zašeptala uchváceným hlasem.
"Chcete si zatančit?" zeptal se jí, protože začala hrát hudba a taneční páry se začaly rozmisťovat na parketu. Slečna Johanson pouze kývla a on jí s úsměvem vzal za drobnou ručku.
Na chvíli se k ní otočil zády, neubránila se pobavenému úšklebku nad jeho naivností. Očividně jí musel lhát. Vystupovat pod falešnou identitou. Byl jsi jist, že dneska ho někdo zabije. A s určitostí neočekával, že by to mohla být žena.
Jako dva květy zmítané větrem tančili na zářivém parketu a nad nimi se blyštěl ohromný lustr, jenž byl tvořen mnohými drobnými destičkami, které světlo odráželo a tak se na stěnách tvořila krásná mozaika světel. Taneční páry v různorodých róbách tančily lehce na melodii linoucí se z pódia s orchestrem. Loki celou dobu upíral na slečnu Johanson podmanivý pohled a vypadalo to, že se mu jí podařilo dostat téměř do kolen. Párkrát i škobrtla. A zapomínala taneční kroky. Dával to za vinu svému šarmu.
Lovkyně se pokoušela tuhle přetvářku vydržet. Dělala ze sebe nemotorné, naivní děvče. Takovým se posmívala. Ještě pár minut. Odvede ho do temné uličky Londýna a tam ho jednoduše podřízne. Usmála se na něho. Něco na něm bylo podivné. Nelíbil se jí. Ale byl to on. Byla si tím jistá.
"Co kdybychom se šli projít? Motá se mi hlava," vyhrkla náhle. Na chvilku ztuhl. Hned na to se mu po tváři rozlil úsměv, který se jí ani trochu nelíbil. Přesto se s ním vydala ven, na čerstvý vzduch. Ovál jí studený vítr. Nezachvěla se. Už dávno jí chlad nic neříkal. Sama byla jako led.
"Kam by jste se ráda vydala, milá slečno Johanson?" zeptal se tiše svůdným hlasem. Potlačila úšklebek a aniž by něco řekla, vydala se z Toweru do obyčejných Londýnských ulic. S žebráky, s dětmi hrajícími si v tak pozdní hodinu a matkami, které je hnaly domů. Tohle bylo její místo. Mezi nimi vyrůstala, pro ně zabíjela. Pro ně a pro peníze, které poté posílala matce do Ameriky. Následoval jí. Pozoroval její tvář, která se s každou minutou měnila. Při každém zvuku se jí oči naplnily nostalgickými vzpomínkami a úsměv se jí rozšiřoval.
Loki pohrdal Midgarďany, hlavně těmi, co teď tančili v Toweru. Ale ona byla jiná. Slečna Johanson byla chladná, nedůvěřivá a přesto měla i svou světlou stránku, kterou odhalovali obyčejné ulice s chudými lidmi. Nepatřila mezi ty v Toweru, nepatřila mezi bohaté. Ona bojovala pro něco jiného. Snažil se marně přijít na to, co bylo její podstatou. Proč se na večírek vydala. A pak udělala krok a on spatřil obrys dýky na vnitřní straně stehna. Chtěla ho zabít. Bylo to tak jasné a do nebe volající. Panem Smithem byl, než překročil hranice Londýna. Pak se stal panem Woodem. Přesto si jako pan Smith nadělal dost problémů. Nedělal si s tím hlavu. Jeho pobyt na Midgardu pomalu končil. Ještě den a požádá Heimdala o návrat k jeho drahé Sigyn, která už teď jistě vyhazuje všechny jeho knihy z okna a nadává mu přitom do těch nejhorších stvoření ve všech devíti světech.
"Slečno Johanson," zašeptal náhle. Lovkyně se otočila. Už se blížily k jedné z odlehlých uliček, které lemovaly pouze stěny budov. Žádná okna ani dveře, žádná možnost toho, aby mohl volat o pomoc nebo utéct. Teď, když se otočila, poprvé zaváhala. Černovlasý muž na ní hleděl s údivem v očích.
"Prosím?" Tentokrát nervózní hlas nehrála. Bylo podivné, že podlehla jen pod pohledem.
"Kam mě to vedete?" zeptal se na rovinu a přistoupil blíže. Couvla.
"Já…" dech se jí zadrhl. Nevěděla, co udělat. A pak jednala. Vytáhla dýku a pokusila se bodnout. Zarazil jí. Místo toho, aby jí odstrčil, si jí přitáhl k sobě a políbil jí. Bolestivě jí přitom svíral zápěstí. Upustila dýku na zem. Políbil jí majetnicky, roztouženě. Její tělo vzplálo. Ledová kůže se rozhořela toužebným žárem a on jí cítil i přes oblečení. Ještě chvilku jí držel u sebe a pak se odtáhl.
"Sbohem v příštím životě, slečno Johanson," zašeptal jí u ucha a rozplynul se. Jako dým zmizel. Zůstala stát uprostřed ulice. U nohou jí ležela dýka a její tělo poprvé za spousta let pocítilo chlad, nesnesitelný srdce drásající chlad. Překvapeně vydechla, u úst se jí tvořila pára. A pak jí na rozpálené tělo spadla vločka a za ní další a další. Objala se rukama a zasmála se. Byl to takový hysterický a zároveň nadšený smích. Několikrát se zatočila v závěji sněhových vloček.

Dostali ho. Stála jen kousek od skla a Loki na ní zíral. Bylo to nezakryté překvapené zíraní. Pak se usmál. Byla téměř stejná. Vlasy barvy karamelu, oříškový nedůvěřivý pohled. Chyběly jen ty krásné prosté šaty a ladné pohyby. Jakoby se vrátil do Toweru. Když ho přelstila a on nakonec přelstil ji. Naposledy jí viděl, jak se usmívá v závěji sněhových vloček a pak o den později ji viděl, jak bodá muže, který byl jemu až podezřele podobný. Splnil její úkol. Ona jen zabila. Chladně. Dostala tučnou odměnu. Byl na ní překvapivě hrdý, když pár minut před odchodem zaslechl její sto kilometrů vzdálené slova říkajíc, aby peníze poslal nějaký kupec její matce.

"Dobrý den, slečno Johanson," usmál se křivě na Natashu Romanoff. Když říkal, že se uvidí v příštím životě, nečekal, že to vezme doslovně. Přesto si byl jistý, že žena stojící před ním je slečna Johanson, chladná dívka rozpálená polibkem od boha.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maya | Web | 7. října 2013 v 21:09 | Reagovat

Oh god, uz nevim, co ti k tomu psat...
*potlesk*
Zacinam si myslet, ze se na cely psano brzo vybodnu :D

2 Wolf | 7. října 2013 v 21:25 | Reagovat

Opovaž se, mám cihly a nebojím se je použít! :D

3 Maya | 7. října 2013 v 21:35 | Reagovat

[2]: dobre dobre, uz mlcim :DDDD

4 Tamten Loki | Web | 8. října 2013 v 23:48 | Reagovat

Výtečná pointa! :-)

5 Yoyo | Web | 9. května 2014 v 15:30 | Reagovat

Skvělé, nechápu, že jsem to objevila až teď :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama