Sbohem, lásko (Tony/Pepper)

6. října 2013 v 10:05 | Wolf |  Jednorázové příběhy

Hola!
Kdo pobral podezření, že nemám Pepper ráda, nechť toto podezření utvrdí v této povídce. Psaná podle písničky Goodbye my lover. Tony a jeho dojemné loučení...
Untitled

Srdce se svíralo v hrozné křeči. Nechtěl jsem vstát a přesto jsem přinutil sám sebe, abych se mechanicky zvedl. Postel byla prázdná. Nebyla jsi tam. Nemohl jsem tě políbit do vlasů jako každé ráno. Musel jsem vstát, abych se s tebou rozloučil.
Někdo mi připravil oblek. Byl zavěšený na místě, kde jsi vždycky měla zavěšené oblečení ty. Téměř mechanicky jsem na sebe navlékl černou košili, sako a kalhoty. Neuvažoval jsem nad tím, jak se učešu. Vždycky jsi mi říkala, že se ti líbí, když jsem rozcuchaný. Pamatoval jsem si to. Pamatoval jsem si všechny věty, které jsi mi řekla. Od těch dobrých po ty špatné, které byly způsobené mou vinou. Všechny ty věty bzučely v mé hlavě jako včely a bodaly. Nebyly to včely, byly to vosy. Protože včely umírají, když bodnou. Ale věty se opakovaly. Bodaly.
Přešel jsem do druhého pokoje. Moje malá holčička tam ležela s rozcuchanými jemně nazrzlými vlásky kolem hlavy jako svatozář. Můj andílek. Došel jsem až k její posteli. Všechny ty pohyby byly tak nelidské. Mechanické. Jako bych byl v obleku Iron Mana. Probudil jsem jí. Nic jsem neřekl, jen jsem s ní jemně zatřásl a hned jsem sáhl po černých šatičkách, které vybírala Natasha. Zrzovlasá agentka mi pomáhala. I přes to, že nikdy netoužila být matkou, se o naší dceru starala. Šatičky byly doplněné bílou kytičkou z jemné síťoviny, aby nebyly tak smutné.
Šestiletá holčička si ihned svlékla modrou košilku s medvídky a já jí přes hlavu přetáhl černé šatičky. Vypadala v nich jako opravdový andílek. Můj andílek. Nedokázal jsem na ní promluvit. Možná bych se rozplakal, ale před ní bych měl být silný. Navlékl jsem jí ještě černé punčocháče. Pršelo. Obloha se slitovala a taky plakala.

Cesta na pohřeb byla ještě horší. Málem jsem naboural. Poprvé v životě bych naboural a jenom proto, že mi hustý déšť a slzy bránily ve výhledu. Moje dcera už věděla, že je něco špatně. Neptala se. Přesto jí po tváři stékaly slzy. Nevěděla, proč pláče. Ještě si nedokázala uvědomit, že už nepřijdeš. V rukách svírala medvídka. Řekl jsem jí, aby si ho nebrala. Řekla, že ti ho slíbila. Slíbila ti ho? Nepamatuji si.
Na místě byly paparazzi. Ty pijavice čerpaly z cizího utrpení. Z mého utrpení. SHIELD se postaral, abych se nedostaly až k hrobu. Tam už byly všichni. Celý tým Avengers, včetně Thora. Čekaly na mě a mou dceru. Ta dělala malé opatrné krůčky, aby neuklouzla, ale když viděla Natashu, pustila mou ruku a vydala se k ní. Pohlédl jsem na otevřený hrob s rakví. Na hrobu bylo tvoje jméno. Datum tvého úmrtí. To prokleté datum, kdy jsem udělal chybu. Zíral jsem na černou podlouhlou rakev a vyčkával. Čekal jsem, že snad se ta rakev otevře a ty vystoupíš ven. S tím svým úsměvem a zářícíma očima, které jsem vídával každé ráno.

Zklamal jsem tě? Zradil jsem tě? Co jsem udělal za chybu? Cítím se provinile. Kdyby nevěděli, jaká je to pro mě ztráta, mračili by se na mě. Byla to totiž pouze moje chyba. Věděl jsem to. Ten večer jsem věděl, že se něco stane a nevaroval jsem tě. Vlastně jsem věděl, že to skončí, ještě než jsme začali. Ještě než si mě políbila na té střeše a všechno nabralo takový rychlý spád. Útok na Manhattan, svatba a potom dítě. Byla jsi slepá. Neviděla jsi nebezpečí. Chtěla si být vedle mě a ignorovala jsi fakt, že tě to může zabít. Vyhrál jsem. Kéž bych neměl pravdu. Vítězství bolí, když je bez tebe. Když nevidím tvůj naštvaný výraz z toho, jak se těším ze tvé prohry.

Musel jsem ti rozervat duši uprostřed noci. Byl jsem to já. Byl jsem to já, kdo mohl za ten výbuch v mé kanceláři. Byla jsem to já, kdo tehdy utekl dříve, jen abych mohl zachránit starostu San Francisca společně s ostatními. Do teď si říkám, co by se stalo, kdyby tehdy chůva naší dcery přišla o něco dříve. Výbuch by mi vzal obě dvě a já bych neměl pro co žít. Ale to se naštěstí nestalo. Mám tu aspoň jí. Ten žijící odkaz tebe. Každý den jí budu mít u sebe. Budu pro ní oporou. Tohle je sice konec naší lásky, ale pro mě to ještě nekončí. Budu oporou pro naší dceru. Budu jí pomáhat v její cestě. Nedovolím, aby z ní sešla a budu úspěšně odhánět všechny stíny.

Byl jsem takový hlupák, když jsme se potkali. Začalo to nevině. Moje asistentka. Chladná, trochu více úzkoprsá. Za ty roky, co jsme byly jen šéf a asistentka, jsem na tebe nikdy nepomyslel, jako nad ženou mého srdce. Přesto jsi to dokázala. Dotkla ses jak mého srdce, tak i duše. Změnila si můj život a jen kvůli tobě jsem se přestal opíjet a flákat po barech. Změnila jsi mé cíle. Chtěl jsem být hrdinou, kterého jsi si vždycky zasloužila. Láska je slepá. Říkal jsem ti to, ale ty jsi neposlouchala. Byla jsi i hluchá. Zabilo tě to. Zabila tě důvěra ve mně. Věděl jsem to. Věděl jsem to a nezabránil jsem tomu. Přišel jsem pozdě. Osleplé srdce se přesto hnalo neuvěřitelnou rychlostí přes všechny státy. Dorazil jsem pozdě. Viděl jsem svou pracovnu, ale nevypadala jako dřív. Vysklené okna a uvnitř temno. Zápach kouře a krve. Vyhodilo tě to do povětří a já tomu nezabránil.

Byly to teprve dva roky. Líbal jsem tvé rty, ležel s tebou v posteli. Držel tvou hlavu a hladil ti jemně zrzavé vlasy. Sdíleli jsme spolu sny, sdíleli jsme postel, mrakodrap a spousta jiných věcí. Přesto jsem s tebou sdílel i duši. Půlku jsi mi vzala, když vybuchla moje pracovna i s tebou. Cítil jsem to. Byl jsem více jak pět kilometrů nad zemí a cítil jsem podivnou křeč na srdci. To jsi mi roztrhala duši. Vzpomínám si na tvou vůni, voněla si podivně krásně. Nikdy jsem nenašel nic, co by vonělo jako ty. Žádné květiny, ovoce, ani voňavky. Měla jsi tu svou vůni a já na ní byl závislý. Byl jsem závislý na tobě. Znal jsem tě a teď jsi pryč.

Sbohem lásko. Spouštějí tvojí rakev a moje dcera ti tam společně s ostatními hází květiny. Slyším jí, jak se ptá Natashy.
"Vezme si toho medvídka, když jí ho tam hodím?" zeptala se jí tím tichým hláskem. Chtěl jsem jí odpovědět, ale hrdlo se mi stáhlo natolik, že jsem musel lapat po dechu. Na chvíli se otočila, ale pak se opět obrátila na Natashu, která nevěděla, co říct. Agentka, která zabila stovky lidí, teď plakala. Zřejmě neočekávala, že bude plakat. Po tváři se jí táhly černé stopy po řasence a tužce na oči.
"Ano, vezme si ho," usmála se povzbudivě a slabě pohlédla na Clinta, který jí sevřel ruku. Hází ti tam medvídka. Vezmi ho a pořádně si ho k sobě přitiskni, protože ona na tebe nezapomene. Nedovolím jí to.
Sbohem příteli. Byla jsi tu pro mě tak dlouho. Nikdy jsem si toho pořádně nevážil, ale teď to cítím. Jsi pryč.
Byla jsi ta pravá. Byla jsi pro mě ta pravá. Žádná jiná tě nenahradí. Nikdo nenahradí tu prázdnou část mé duše, kterou jsi si vzala s sebou. Kéž bych si tě nepřipustil tolik k tělu. Kéž bych nedovolil, abys pronikla do mých snů. Jsem snílek, bereš mé sny. Probouzím se v noci a křičím tvoje jméno. Přeji si, abys se ke mně přitiskla a řekla mi, že jsi tu se mnou. Lámeš mi srdce. Vrať se.

Až půjdeš dál, tam, kde tomu říkají nebe, vzpomínej na mě. Drž medvídka naší dcery a vzpomínej na mě v dobrém. Vzpomínej na nás a na vše, čím jsme byli. Byli jsme pár, zamilovaní, zaslepení. Dva hrdinové. Byli jsme andělé. Létali jsme společně. Vrať se, prosím.

Viděl jsem tě plakat, viděl jsem tě se smát. Chybí mi i tvůj pláč, i smích. Chybí mi tvůj hlas. Prosím, zasměj se naposledy. Zasměj se, ať to slyším. Ať nemusím hledat CD s naší svatbou, kde se směješ při přípitku oblečená v těch kouzelných šatech. Bílých jako sníh, jako tvoje duše. Na chvíli jsem se díval, jak spíš. Usmíváš jsi se ze spánku, věděla jsi to? Máš takový krásný úsměv, kterým jsi mě obdařila každé ráno. Chci ho vidět. Aspoň jednou, naposledy. Tvůj úsměv. Snad ho uvidím na naší dceři. Snad se bude usmívat stejně jako ty. Každé ráno mě pozdraví a dá mi pusu na tvář. Bude to moje dcera a já na ní budu hrdý, ať bude dělat cokoliv. Nepokusím se z ní udělat vědkyni, jak jsem ti sliboval. Ať je pro mě za mě zpěvačkou, stejnou jako Bieber. Bude mi to jedno. Budu na ní hrdý.

Strávil bych život s tebou. Víš to? Celý život bych byl po tvém boku. Neopustil bych tě. Nikdy. Byl bych s tebou. Opravil bych všechny chyby. Splnil bych každé tvé přání. Tak se vrať, ať to mohu splnit. Ať můžu být po tvém boku na věky. Znal jsem tvé strachy a ty stále znáš mé. Bála jsi se o mě, kdykoliv jsem si oblékl Iron Mana. Bála jsi se, kdykoliv zazvonil telefon a Jarvis nás upozorňoval, že volá Fury. Bála jsi se toho, že se jednoho dne nevrátím. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude na opak. Že já ztratím tebe, že jednoho dne už nepřijdeš. Měli jsme pochybnosti. Tolik pochybností o naší lásce, o našem životě. Ale ty jsi je vždycky smazala. Jako máchnutím ruky jsi je odehnala a zaslepila jsi mě. A miluji tě, přísahám, že je to pravda. Nemůžu bez tebe žít. Vrať se. Prosím. Moc tě prosím, vrať se a omlouvám se za všechno, co jsem udělal špatně.

Sbohem lásko. Zasypávají tě. Tvoje dcera se opět vyptává, proč to dělají a co je v té rakvi. Nerozumí tomu. Natasha jí to nechce vysvětlovat, není příliš silná na to, aby se podívala do té dětské tváře a zalhala. Clint byl silnější. Popadl mojí dceru do náruče, ušpinil si přitom oblek a povzbudivě se usmál.
"Dělají to, aby tvoje maminka mohla jít na lepší místo," řekl tiše. Naše dcera. Ta krásná holčička zrudne.
"A proč odchází? S námi se má lépe," zamračila se a Clint odvrátí zrak. Nikdo není dostatečně silný, aby odpověděl. Je to složité. Co jí mám říct? Ty by jsi věděla, co říct.
Sbohem příteli. Přesto tě chci požádat, neodcházej. Byla jsi ta pravá. Byla jsi pro mě ta pravá. Tak neodcházej.

Stále si představuji, jak držím tvou ruku v mé, když usínám. Ponesu si to všechno ve svojí duši. Zatímco klečím u tvých nohou. Už nedokážu stát. Klekl jsem si do rozmočené půdy a zírám, jak se tvůj hrob plní hlínou. Neodcházej. Žádám tě, zůstaň ještě chvilku. S námi se budeš mít lépe.
Jsem tak… jsem tak… jsem tak prázdný. Bez tebe. Naposledy tě žádám, vrať se. Nechci říct své dceři, že se nevrátíš. Nechci to říct sám sobě. Stále doufám, že se vrátíš. Že mě sevřeš v náručí. Že se zasměješ, když ti budu vyprávět, o čem jsem dnes přemýšlel.
"Vrať se," pošeptám tiše a naše dcera se na mě s údivem dívá. Nechápe. Nechápe, proč klečím a prosím, ať se vrátíš. Snad to jednoho dne pochopí. Snad jí to jednoho dne vysvětlíš sama, protože nikdo jiný není tak silný, aby jí dokázal odpovědět na její otázky. Cítím, jak mě objímá a říká mi to, co jí řekl Clint.

"Tatínku, neplač, ona je teď na lepším místě," říká mi a sama pláče, i když to nechápe. Pláče, protože pláču já. Chceš nás vidět plakat? Vrať se. Prosím. Pro mě. Pro ní. Naposledy tě žádám, vrať se ke mně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misao Deino | 6. října 2013 v 14:47 | Reagovat

TY SI VYLOŽENĚ LIBUJEŠ VE SMUTNÝCH POVÍDKÁCH!

Pepřák taky moc nemusím, ale takhle Tonyho trápit...

No nic, jen pokračuj! Nádhera! :D

2 Maya | Web | 6. října 2013 v 16:23 | Reagovat

A pak kdo tu pise smrt postav :D
JA TE TAK HROZNE NESNASIM! :D fleky od rasenky, linek a makeupu po celym obliceji, jak me to rozervalo, i kdyz Pepper nesnasim. Ale...*tleska* Dokonalost (y) :3

3 Tamten Loki | Web | 6. října 2013 v 21:55 | Reagovat

Pěkné :-) Ohromně se zlepšuješ :-)

4 Adís Eliadora | E-mail | Web | 13. února 2015 v 8:43 | Reagovat

To.. to je takdojemné! :'( :D Už sem u toho málem řvala jak dítě :'( :D Fakt krásné a smutné! :)

5 by | 7. dubna 2015 v 16:19 | Reagovat

To je tak smutné.Ty slzy nešly zastavit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama