Děkuji, maminko

11. října 2013 v 18:58 | Wolf |  Jednorázové příběhy
Hola,
Procházela jsem internet a náhodou narazila na informace o Natashe. Zrzka je docela oblíbená postava, sice jí ve svých povídkách dělám zbytečně přecitlivělou a žárlivou, ale budiž. Natasha a rodiče. Natasha před a po smrti svého muže.


Bylo to už hrozně dávno, co viděla ty jemně rusé vlasy a pihatý obličej. Její matka nebyla výstavní kráska. Měla ošklivě brčálově zelené oči, větší nos a hrozně drobnou postavu. Za svou krásu a výšku vděčila otci. Přesto by neměnila. Každá vzpomínka na ní sice bolela, ale zároveň zahřála. Vzplála žárem, který jí teď v ledové aljašské pustině zahřál. Přitáhla si kabát blíže k tělu a rozhlédla se.
Všude bylo bílo. Bylo to, jakoby krajinu pokryla cukrová peřina. Mohutné stromy pokryté jemným práškem se tyčily až do výšek, odkud všechna ta bílá pocházela. Vzadu se rýsovaly hory. Mohutné špičáky cenící své zuby odvážlivcům, kteří se na ně pokoušeli vyšplhat. Varující nejen svou velikostí, ale i vzhledem. Jen takhle zdálky byly vidět temné stíny věštící propasti a jeskyně. Každou chvíli viděla, jak se kus skály utrhl a zmizel pod ledovou pokrývku.
Podívala se na vysílačku, ale stále nechytala žádný signál. Už neslyšela ani zrnění, které z vysílačky vycházelo ještě před hodinou, než vyskočila z vozu, který v sobě měl bombu. Nevěděla, kdo jí zradil. Fury jí řekl, že by tu měla najít základnu těch, co zaměstnaly jejího muže a když chtěl prozradit jejich plány, odstranili ho. Celou cestu jí poháněla touha po pomstě a vztek, že si ani nevšimla, že naskočila do vozu s bombou, která byla viditelnější, než Starkova každodenní kocovina.
Ocitla se v pustině sama. Zahřívala se vzpomínkami a to bylo vše. Pohled jí utkvěl na stopách nějakého obrovského psa, které se táhly směrem k lesům. Ubrání se před zvěří, ale obávala se, že před zimou uniknout nelze. Rychle nohou stopy rozmazala a vydala se na opačnou stranu. Kráčela bez obvyklé ladnosti a elegance, její agentský výcvik zamrzl kdesi v rohu jejího mozku a nehodlal roztát. Vzpomínka jí udeřila, jen co vylezla na nejbližší kopec, aby měla větší rozhled. Před jejíma očima se rozkládala ledově třpytící se plocha. Zamrzlé jezero lemované vysokými sekvojemi. V dálce spatřila pást se stádo nějaké vysoké. Bylo to kouzelné.

"Opatrně, veveruško!" zaslechla hlas své matky. Malá holčička se nemotorně otočila na bruslích a viděla ženu drobné postavy. Byla oblečená v dlouhém kabátě po kolena. Kolem krku měla omotanou červenou šálu a jemně zrzavé vlasy měla schované pod stejně červenou čepicí s černou květinou. Vypadala tak roztomile mateřsky, když se k tomu přidaly její bílé brusle a ten krásný široký úsměv.
"Nejsem veveruška," ozvala se vztekle a její už tak rudé tvářičky ještě více zrudly. Vůbec jí to nešlo, byla jí zima. Bílé rukavičky úplně promáčené a červený kabátek zasypaný sněhem. Už by ráda odešla. Chtěla domů, zachumlat se do deky a nechat si od mamky udělat kakao. Nemohla.
"Ale no tak! Tashinko, půjde ti to. Jen se musíš snažit," zasmála se zrzovláska a dojela k ní na bruslích. Její pohyby byly také neohrabané, ale Natasha si nemohla vzpomenout, že by to tehdy prokoukla. Měla vždy matku za někoho výjimečného, za někoho, kdo ví a zná všechno, co chce vědět. Kdo jí vždycky pomůže.
"Já už chci domů," postěžovala si maličká holčička. Zrzovláska si klekla. Ve tváři se jí zračila starost, ale úsměv nepohasl.
"Vím, že tě to nebaví, ale představ si, jaká budeš krásná, když se to naučíš," usmála se povzbudivě a sevřela jí ruce. "Ukážu ti to znovu. Musíš dát nohy takhle a potom…"

Natasha horlivě zavrtěla hlavou. Hlas její matky se vytrácel, jakoby ho odvál vítr, který jí náhle zastudil za krkem. Pevně semkla víčka, jakoby se přála, aby se ta živá vzpomínka vrátila. Ve skutečnosti se jí bála. Věděla, co přijde potom. Jaké vzpomínky se poté odehrají. Pokusila se opatrně slézt z kopečka, ale noha se jí smekla na náledí a ona se skutálela z kopce. Sníh jí všude začal studit. Vlezl jí pod bundu, za krk a do obličeje. Zima se dostala všude a ona už nemohla nic dělat. Její stále horké tělo způsobilo, že sníh roztál a namočil její oblečení. Musí se pohybovat. Nesmí se zastavit.
S jakousi přesvědčenou jistotou vkročila na led a když se ujistila, že je jezero dostatečně zmrzlé, vydala se po ledové ploše přímo k vysoké. V hlavě se jí začala motat další vzpomínka. Jen o šest let později.

"Vidíš, jak ti to jde," zasmála se její matka zvonivě. Dívka v červeném kabátku předvedla pár ojedinělých kousků na bruslích a předvedla bezchybnou piruetu. Její pružné tělo se pohybovalo s takovou grácií a elegancí, že její matka dokázala při piruetě rozeznat jen rudou šmouhu. Zatleskala, ale zvuk zanikl v hlasitém zatroubení. Natasha se polekala a upadla. Noha se jí smekla, hned na to ucítila tu tepavou bolest v kotníku, která během chvíle vystřelovala do celého těla. Přidušeně vykřikla.
"Aliso, co se stalo?" slyšela hrubý hlas jejího otce. Nikdy nechápal, co tak dlouho dělají na zamrzlém jezeře. Nikdy se nezajímal, co jediné dvě ženy v jeho životě dělají, o co se zajímají. Byl jen rád, když po něm nechtěly peníze a vždy hlasitě brblal týdny dopředu, když je musel náhodou někam odvézt nebo přivést. Proto v jeho hlase zazněl naprostý nezájem. Alisa ho ignorovala, pořádně neobutá do roztrhaných tenisek se rozeběhla za svou jedinou dcerou.
"Jsi v pořádku, Tasho?" zeptala se vyděšeně, ale odpovědí jí byly uslzené oči své dcery. Ty podivuhodně široké tmavé oči plakaly bolestí. Celá její okouzlující tvář připomínající porcelánovou panenku byla zkroucená do bolestného výrazu.
"Můj kotník," dostala mezi ze sebe vzlyky.
"Pojď, pomůžu ti vstát," řekla jí drobná žena a ona na chvilku přestala plakat. Nikdy si nevšimla, že je její matka tak unavená. Její tvář byla… zničená. Hluboké vrásky, kruhy pod očima a ty unavené hnědé oči. Ubohá žena věnovala veškeré úsilí své dceři, že nepomyslela na sebe. Přesto byla šťastná. Povzbudivě se na svou dceru usmívala. A za to se cítila Natasha vinná.
"Zvládnu to sama," opáčila rychle. Opatrně se postavila na brusle a i přes bolest v kotníku se vydala ke svým botám. Odvrátila od matky tvář. Potřebovala dát průchod bolesti, vyplakat to, ale tiše. Asi v půlce cesty jí něco došlo. Matka jí nenásledovala, otočila se a…

Pusto. Za ní byl stále ten samý kopec sněhu, odkud přišla. Ledová plocha jí klouzala, ale dokázala balancovat. Náhle si nemohla vzpomenout, co viděla, když se otočila. Marně se snažila proniknout do myšlenek, ale jakoby tuhle vzpomínku vymazala. Jakoby se bála toho, co by viděla. Znovu se otočila.

Bílé stěny nemocnice, uprostřed železné lůžko a na něm ležela žena s prořídlými vlasy. Svírala v rukou malý přívěšek, který jí koupila na pouti v Moskvě s otcem. Po tvářích se jí koulely slzy, ale usmívala se, když si všimla dívky nesměle postávající u dveří.
"Neměla by jsi tu být, Tash, máš školu," řekla jí káravě, ale úsměv z tváře nezmizel. Jen v očích se objevily větší, teď už viditelné starosti.
"Nemůžu se soustředit," vymluvila se, aby nějak odůvodnila svůj náhlý útěk ze střední školy. Její rodiče se na tu školu společně složily a ona jim to nemohla vrátit. Vlastně tam už ani nechtěla chodit, když věděla, že ta škola vycucává peníze, které její matka mohla použít na léčbu rakoviny.
"Měla jsi jít k jezeru," usmála se povzbudivě Alisa a ona se zamračila.
"To jezero mě už štve, mami, potřebuješ mě tady!" vyhrkla naštvaně, ale hned na to si klidně přitáhla židli k její posteli. Alisa se smutně usmála a sevřela jí ruku.
"Mám to tam ráda, víš?"
"To se nedá přehlédnout," zašklebila se. Ale její matka vypadala tak vážně, že se úšklebek z tváře vytratil. Zamračila se, jak usilovně přemýšlela nad tím, co tím její matka myslela. Ta se ještě více usmála.
"Víš, proč jsem ti nedovolila přestat s bruslením?" zeptala se Alisa a neočekávala, že by jí její dcera mohla podat správnou odpověď. Tasha si vzpomněla na hodiny strávené na ledě. Na večery, které strávila usilovným soustředěním se, aby nepopletla kroky sestavy, kterou jí matka učila. Na pády a vzestupy, na pokroky a konce. Na matčin výraz ve tváři, když se jí dařily první otočky.
"Protože se ti to líbilo?" hádala slepě. Alisa se zasmála unaveným, ale přesto veselým smíchem.
"Ne," zasmála se. Hned na to opět zvážněla. "Protože život je jako to bruslení, pády, pokroky, bolesti, radosti. Nedovolila jsem ti to vzdát, protože potom by jsi nezvládla život. Věřím, že jsi ta nejsilnější dívka. Tvůj život bude jako bruslení. Pokud spadneš, opět vstaneš. Nedovolíš, aby tě něco položilo na kolena. Únava, zima. Tash, mám tě moc ráda."

Cítila v očích ledové slzy. Další vzpomínky už nechtěla vidět, přesto jí mysl teď nedovolila přestat. Noha se jí smekla a ona opět spadla. Únava i zima začaly působit na její tělo. Celá se třásla zimou a chtěla usnout. Víčka ztěžkla. Jen chvilku, pomyslela si tiše. Zůstala ležet na ledové ploše, viděla třpytící se krajinu. Jakoby ve skutečnosti nebyla v realitě, ale ve snu. Jakoby se jí tohle všechno ani netýkalo. Sevřelo se jí hrdlo. Zklame matku. Pokusila se zvednout, ale ozvala se bolest. Opět klesla.

Svírala matce ruku a snažila se ovládnout hlas. Netušila, jak je to dlouho, co odešel doktor s tím, že zřejmě dnešní noc bude Alisina poslední. Slábla. Tasha to viděla. Už se neusmívala, zřejmě trpěla i bolestmi, ale nechtěla to ukázat své dceři. Byla pro ní silná.
"Maminko, prosím, neodcházej," zašeptala a nechala po tváři skoulet některé slzy. Alisa bolestně zkrabatila obočí. Naposledy jí maminko řekla, když jí bylo osm a žádala jí, aby už konečně mohly odejít domů do tepla. Poslechla. Tehdy poslechla a ta naivní sedmnáctiletá holka si myslela, že poslechne i dnes.
"Zůstanu tady s tebou, napořád," usmála se bolestně a pak se zamračila na jejich spojené ruce. "Tasho, já nechci být zlá, ale prosím, běž už."
"Ne, teď tě neopustím!" vyhrkla hystericky. Alisa zavrtěla hlavou.
"Neopustíš mě, budeš tu pořád se mnou," řekla a ukázala přívěšek. Tasha horlivě vrtěla hlavou, jakoby tu myšlenku, že by měla matku opustila, chtěla zapudit. Jakoby to mohlo všechno změnit.
"Mami, prosím," zašeptala bolestně.
"Já tě žádám, Tash. Nechci, abys tu byla, když…" hlas se jí zlomil. Celá se zachvěla bolestí a křečovitě sevřela ruku své dceři. Ta cítila, jak jí zarývá nehty do hřbetu ruky, aby utlumila bolest. Trhla sebou a rychle jejich ruce rozpojila.
"Dojdu pro sestřičku," vyhrkla vyděšeně a vyrazila na chodbu nevšímajíc si krvavého šrámu, který pokrýval hřbet její ruky.

Pak už matku neviděla. Nedovolili jí se za ní vrátit. Usnula tehdy na zemi před jejím pokojem a když se ráno probudila, pokoj byl prázdný. Jakoby tam nikdo nikdy nebyl. Plakala. Utekla tehdy na jezero a i přes bolavý kotník bruslila se slzami v očích. Nespadla tehdy ani jednou, až na konci. Úplně na konci, kdy přijel otec a odvezl jí do nemocnice. Její kotník na tom byl tehdy bídně a velmi často se ozýval.
Dnes tomu nebylo jinak. Pokusila se zvednout, ale marně. Znovu se pokusila, ale noha opět rezignovala.
"Když ne pro sebe, tak pro mámu," zašeptala sama sobě tiše. I přes bolest, únavu a zmrzlé tělo se zvedla. Levá noha udělala jeden krok dopředu a ta pravá jí následovala. Hned na to se rozeběhla. Běžela po ledové ploše, aniž by vnímala jakoukoliv bolest, aniž by vnímala to všechno, co jí mohlo zastavit. Byla agentka SHIELDu, nejlepší z nejlepších. Chladná, silná, mrštná. Zabíjela lidi, vinné i nevinné. Neumře v pustině, ne dokud nepomstí svého muže, dokud nevyzná lásku svému kolegovi, dokud se nenavštíví matčin hrob. Potom může umřít. Klidně v pustině na dehydrataci, klidně může vykrvácet, ale dnes to nebude. Zrychlila. Břeh jezera se už blížil. Jen chvilku, blesklo jí hlavou. Doběhla na konec a ztuhla.
Co teď? Překonala ledovou pláň, ale šťastný konec nepřišel. Překvapeně zamrkala. V co věřila? Že když doběhne nakonec, přiletí quinjet? Že se objeví její princ na bílém koni? Nechala po tváří téct slzy. Občas se natolik nechala zlákat matčiným optimismem, že pak nemyslela.
Pomalu vykročila do mírného srázu a přitom nechala očí smáčet slzami. Byla slabá. Nebyla zdaleka nejlepší. Vlastně byla jen vrah. Vylezla na kopec a ztuhla. Na rovné mýtině před ní stál quinjet a z něho právě vystupoval Steve v uniformě a před ním Clint. Překvapeně zamrkala, když viděla i Iron Mana, jak pomalu přistává. Doširoka vytřeštila oči. Snad možná jenom sní. Byli tak hrozně daleko a zároveň je viděla zřetelně. Vždyť téměř nikdo by se neobtěžoval z týmu Avengers, až na Clinta. Vlastně ani nebyly tým, jen skupina, co občas dokázala spolupracovat.
Ale když na ní Clint upřel ten pohled a i přes tu vzdálenost dokázal rozeznat její rusé vlasy. Viděla, jak něco řekl ostatním a ty se podívali jejím směrem. Celá se roztřásla. Snad zimou, snad strachem, že jsou jen snem. Hned na to se znovu rozeběhla. Téměř zakopávala o své nohy, ale běžela dál. Chtěla cítit horkost Clintova těla, jeho teplé prsty ve svých vlasech.
"Tash!" vykřikl a rozeběhl se jí naproti. Srazili se a oba spadli do sněhu. Clint ležel pod Natashou a pevně jí svíral, jakoby se bál, že ve skutečnosti je to jen blud neprospaných nocí bez ní.
"Měla jsem takový strach," přiznala tiše, zatímco jí horkými prsty přejížděl po ledových tvářích zrudlých zimou. Usmíval. Byl jako dítě, kterému vrátily zabavenou hračku. Oči mu zářily a Tash si připomněla dny, kdy byla s matkou. Noci strávené na jezeru.

Ani ne o půlhodiny seděla ve quinjetu, poslouchala Starkovo vtipkování, že by měly v týmu další rampouch a podobné nevhodné vtípky. Clint se k ní tiskl a balil jí neustále do červené deky s černými růžemi. Steve neustále huboval Starka. Tash se usmívala. Byla tak veselá, že to její bloumání konečně skončilo. Otočila se k okýnku a viděla tu stejnou ledovou plochu. Velké jezero lesknoucí se jen tak, bez slunce. Spatřila tam červenou čepici, černý kabát a šálu. Postava vzhlédla a Tash i přes výšku viděla ten krásný úsměv.
"Děkuji," zašeptala neslyšně. Clint sebou trhl.
"Říkala jsi něco?" zeptal se překvapeně a rusovlasá, napůl zmrzlá agentka mu obmotala ruce kolem teplého krku.

"Jen, že ti děkuji," opřela se o jeho rameno a viděla, jak vítr unesl postavu, jakoby byla jen zrnkem písku. Hned na to se jí vytratila z mysli.

- Za oči se omlouvám, ale přijde mi, že se hnědé oči hodí více... :) -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maggi | 11. října 2013 v 20:11 | Reagovat

Mooc pěkné :3

2 Maya | Web | 11. října 2013 v 22:09 | Reagovat

Znovu a znovu...nesnasim te podruhy! :D
Zase brecim a zase si to v zivych barvach predstavuju :D proc sakra pises tak dokonale? *obdivne tleska a hleda si nejblizsi kanal*

3 Tamten Loki | Web | 12. října 2013 v 19:09 | Reagovat

Jak to, že má na obrázku zelené oči? :-O Když tak na ni koukám, dochází mi, co mi vlastně vadí. Má divnou pusu. Jako by ji pořád trochu špulila. Příšerná móda, i když je patrno, že to má chudák od přírody :-D
Jako krasobruslařku si ji dovedu představit docela dobře. Pěkně sepsáno :-)

4 Wolf | 12. října 2013 v 21:35 | Reagovat

[3]: Zřejmě jí ovládl Loki a vyměnil modrou za zelenou, protože modrá už není v módě... :D :D Ale na to, že to někdo kreslil, je to vážně obdivuhodný! :D I když ta pusa je fakt...
Děkuji :3 *červená se*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama