5. Nestřílet!

22. října 2013 v 20:18 | Wolf |  Nestřílet!
Hoj,
Takže další romantickými žvásty naplněná kapitola... Aneb když si uděláte za přítele Hulkieho a nevíte o tom...
Maravilhosos posters Noir de Super Heróis - Legião dos Heróis

Měsíce plynuly. Tony zapomněl na to, co způsobil. Žena se prý vrátila do práce jako asistentka War Weber, kterou přebral po Marcovi muž jménem Jonathan White. War Weber přestal dělat problém. Přesto tu byla jedna věc, která mu ženu, chladnou Rebeku Kingsleyovou, neustále připomínala. Byla to její dcera, Sharon. Bruce o ní neustále mluvil, jakoby do ní byl bezhlavě zamilovaný. Jeho oči vždycky zářily, když se o ní rozvyprávěl. Za tu dobu, co byl v New Yorku po tom Lokiho útoku, se ani jednou pořádně nenaštval. Jakoby snad i zapomněl na to, že v jeho těle je ještě druhý, zuřivý chlap. Občas měl Tony nutkání mu to připomenout. Že to, co je mezi nimi, je nepřijatelné a pro Sharon nebezpečné. Stejně by neposlouchal. Zaslepen láskou dokonce i ohluchnul. Naštěstí neprozradil zvědavé Sharon nic, ohledně SHIELDu a vlastně jí neřekl ani nic o Hulkovi. Předstíral, že je doktor. Nic víc a nic míň. Bez rodiny, jen s pár přáteli.
Tony si chvíli i myslel, že Sharon je hloupá a baští mu to. Mýlil se. Vlastně se všichni mýlili v nenápadné zelenooké dívce, která byla s doktorem spřízněná velkým kamarádstvím, jehož počátek nikomu nebyl jasný.

***

"Bruce?" vydechla Sharon vyděšeně a pozorovala svého přítele, jak se svíjí na zemi. Zhluboka dýchal, nehty zarýval do země. Byli v parku. Pak se ozval ten výbuch. Všichni lidé začali být zděšení. I Sharon se trochu polekala, ale jakmile zjistila, že je dostatečně daleko od budovy, která vybouchla, uklidnila se. Na rozdíl od Bruce.
"Běž," zavrčel hlasem, který rozhodně nebyl jeho. Podíval se na ní a jeho normálně pouze tmavě hnědé oči byly teď svítivě zelené. Překvapeně zamrkala, ale nebyla schopná pohybu. "Běž!"
Neposlechla ho. I když ještě několikrát vyřkl rozkaz pouze polohlasným hlasem. Stála tam a zírala, jak se jeho tělo pomalu deformuje. Kůže nabrala tmavě zelený odstín, nabral hodně svalovou hmotu a byl oblečen pouze do výrazných fialových kalhot. Pak jí došlo, kdo to před ní vlastně ve skutečnosti stojí. Hulk.
Rozum křičel, že je to nemožné. Zírala na monstrum, které jí pohled opětovalo s jakýmsi vztekem, který neměl skutečný rozumný původ. V tu chvíli jí napadlo, že ho měla poslechnout. Teď už bylo pozdě. Přesto se o to pokusila. Rozeběhla se po štěrkové cestě, která vedla z parku a slyšela zvuk helikoptér. Ani si nedokázala uvědomit děsivý zvuk, který zněl jakoby někdo park kropil kulometem. Neotáčela se. Běžela, dokud jí Hulk nesrazil vlastním tělem k zemi. Cítila jeho teplý dech na šíji, ale neodvážila se otočit. Slyšela palbu, bylo to tak blízko, až to bylo přímo nemožné. Nedokázala se pořádně nadechnout, Hulkovi ohromné ruce jí svíraly kolem úzkých boků a tiskly jí k zemi tak, že jí kamínky tlačily na tělo. Nekřičela, neplakala. Byla šokem celá ztuhlá.
"Bruce," vydechla a stisk Hulka povolil. Překvapeně se překulila na záda. Stál přímo nad ní jako štít. Bránil jí před kulkami, jejichž ostatky padaly všude kolem jeho těla. Chránil jí. Jeho velké zelené oči sice nepatřily Bruceovi, ale ona v nich viděla tu samou starost, kterou viděla v Bruceových očích, když mluvila o škole, o své stydlivosti. Cítila v očích slzy. Ale nebyly to slzy bolesti nebo zděšení, spíše starostlivé slzy. Tolik se bála pohnout, aby neukončila tenhle okamžik, kdy si ho může prohlédnout. Toho druhého, který se Bruceovi celou dobu ukrýval a čekal na osvobození. Střelba ustala. Zřejmě jim došly náboje.
Pohnul se a setřásl ze sebe pár kulek, které s cinkáním dopadly do štěrku. Rozhlédl se a spatřil něco, co upoutalo jeho pozornost. Neviděla to přes jeho mohutné tělo. Ale pak se Hulk postavil v celé své velikosti a zahleděl se na ní. Připadala si tak maličká. Jako holčička, co se ztratila v lese a kolem ní se stahují stíny mohutných stromů. Karkulka zírající na vlka. Jenže ona se ho nemusela bát, neublížil by jí.
Náhle se zamračil a zařval cosi, čemu nerozuměla. Hned na to se otočil a rozeběhl se směrem, kterým předtím hleděl. Ležela stále na zemi, třásla se po celém těle a pokoušela se nadechnout. Zapomněla. Nevěděla, jak se dýchá a v hlavě si pořád opakovala ten okamžik, kdy viděla Bruce měnit se. Vyděsil ho snad ten výbuch? Náhle se k ní odvážili první lidé. Byli to muži odění v černém. Zřejmě agenti. Podobné lidi viděla vcházet do Stark Toweru.
"Jste v pořádku, slečno?" zeptal se jeden z nich. Měl hodně prořídlé vlase a na očích mu seděly sluneční brýle. Sharon se zhluboka nadechla, ale nedokázala ze sebe nic dostat. Ani hlásku. Muž si k ní klekl a posadil jí. "Je zřejmě jenom otřesená."
Nevěděla, s kým mluví. Stále hleděl na ní a v očích starost smíchanou se soucitem.
"Slečno, jak se jmenujete?" zeptal se jí na absurdní otázku a jí to trochu rozčílilo. Nebylo jí pět, aby se lidi ptali, jak se jmenuje. Nic velkého se nestalo. Neublížil jí. Neublížil by jí. Nikdy. Tím si náhle byla tak moc jistá, že vztek zatemnil rozumný úsudek.
"Nejsem dítě, jmenuji se Sharon," zamračila se na muže a pokusila se postavit. Šokem roztřesené tělo tento pokus ignorovalo, načež musela přijmout pomocnou ruku toho muže.
"Já vím, jak se jmenujete. Jen jsem se ujišťoval," vysvětlil jí rychle.
"O čem?" nerozuměla a on se lehce dotkl jejího spánku. Cítila, jak jí hned na to stéká nějaká tekutina po hraně její čelisti.
"Jestli nemáte otřes mozku," ukázala jí prsty od její vlastní krve. Překvapeně zamrkala. Sama si sáhla na místo, kde se jí vlasy lepily a odkud jí tekutina stékala. Když pohlédla na prsty, dostala závrať a muž jí musel podepřít.
"Musíte teď do Stark Toweru, tam se o vás postarají," pokusil se na ní povzbudivě usmát. Sharon paličatě zavrtěla hlavou.
"Ne, musím tu počkat na Bruce, musím…" nevěděla, co musela. Vlastně věděla, ale bylo toho tolik, že jediné, co si dokázala ujasnit, bylo to, že v téhle chvíli byl důležitý Bruce. Chtěla ho co nejdříve vidět, vědět, že je v pořádku. Že není zranění od kulek, proti kterým jí bránil.
"Bruce se dostaví za vámi, jakmile… však víte," pokynul jí směrem k východu z parku, kam téměř doběhla. Až teď si uvědomila, že svým úprkem mohla zranit další lidi, kteří se teď zastavovali před parkem a zírali střídavě na dům, který vybouchl a park, který byl rozrytý od Hulkových tlap. Nechala se odvést od muže do Stark Toweru.

***

Tony zaslechl výbuch a následujících chvílích viděl Hulka, Sharon. Pak mu Sharon zmizela z dohledu a on jen viděl, jak jí Hulk brání před ránami z helikoptér SHIELDu. Málem si vykřičel hlasivky, když je upozorňoval, že pod Hulkem je dívka.
"Co chceš teda dělat?" zeptala se mu v uchu Natasha.
"Odvést jeho pozornost. Vy se mezitím podívejte na ten výbuch," oznámil jim do sluchátka.
"Pomůžu ti," ozval se Clint a Tony na Hulka vystřelil jednu z pálivých ran, přímo doprostřed zad, aby se ujistil, že Sharon nezraní. Hulk se překvapeně otočil. Tony viděl dívku ležet na zádech s krvavou ránou na spánku. Byla vzhůru, zírala na Hulka s doširoka otevřenýma očima a i z dálky bylo vidět, že se třese.
"Tak pojď k taťkovi," pronesl větu věnovanou Hulkovi. Vyšlo to, Hulk se za ním rozeběhl. Tony vyrazil městem, při čemž na něho neustále střílel. Trefoval ho přímo do obličeje, ale to jen Hulka víc a víc rozčílilo.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo, dokud ho nedostal na obrovské parkoviště náhodně prázdné. Tam už byl Hulk natolik unavený, že se i Tony musel zastavit. Postavil se na zem a Hulk se ho pokusil dohnat. Jen pár kroky před ním se zastavil, jakoby si uvědomil, že muž v brnění mu je povědomý. Během chvíle se uklidnil, smrsknul se a upadl unaveně na zem, při čemž si odřel tvář i dlaně. Tony vyskočil ze svého brnění a poklekl si před něho.
"Hej, jsi v pořádku?" zeptal se rychle.
"Neublížil jsem jí?" ignoroval jeho otázku Bruce a v očích měl náhle slzy provinění. "Je v pořádku? Neublížil jsem jí?"
Tony ztuhl uprostřed pohybu, kdy mu chtěl přátelsky poplácat po rameni. Bylo to poprvé, co mluvil o tom druhém jako o sobě.
"Je v pořádku, nic jí není," povzbudil ho nejistým úsměvem. "Pojď, půjdeme za ní."
"Nemůžu se před ní ukázat," zavrtěl paličatě hlavou.
"Nemusíme za ní jít hned," kývl Tony a povzbudivě se na Bruce usmál. Bylo to poprvé, co o něm mohl opravdu říct, že jsou přáteli.

***

Sharon se snažila neusnout. Bylo to už pět hodin, co seděla ve Stark Toweru v bytě Bruce Bannera a vyčkávala na něho. Její matka jí vystrašeně volala, pak se i ukázala, ale když se Sharon paličatě rozhodla zůstat, zase odešla.
"Jsi v pořádku?" ozval se vlídný, opatrný hlas ode dveří. Překvapeně se probrala ze vzpomínek a otočila se za hlasem. Byla to Natasha. Pořád stále nevěděla, co je ve skutečnosti zrzka s lehkým ruským přízvukem zač, přesto tak nějak tušila, že to není zrovna mírumilovná žena. Už jen z její černé kombinézy a několika zbraním u opasku bylo jasné, že určitě neumí vařit.
"V pořádku," přikývla, ale hned na to se sarkasticky usmála. "Co byl vlastně ten výbuch?"
"Loki," řekla pouze Tasha. Sharon nechápala.
"Prosím?"
"Loki byl ten, kdo mohl za ten útok tady. Vrátil se, aby vykonal pomstu," oznámila jí stručně a v hlase jí zazníval podtón strachu. Co když zase Loki ovládne Clinta? Co když ovládne jí samotnou? Měla poprvé v životě opravdový strach z budoucnosti.
"Takže ten výbuch…" nedokázala to dokončit, myslela si, že tomu rozumí a zároveň si připadala úplně vedle.
"Měl vyburcovat toho druhého," přikývla zrzka a posadila se na rozvrzanou dřevěnou židli, která byla odstrčená od stolku. Jeho byt byl skromný. Pouze tři místnosti. Ložnice, koupelna a jakási složenina všech ostatních místností, které by měly být. Obývák, menší kuchyně, pracovna a jídelna. Zde dělal Bruce prakticky všechno. Stěny byly zešedlé, koberec na mnoha místech prodřený až na chladnou zemi. Na to, že tu žil Bruce teprve pár let, pěkně se tu zabydlel. Sharon vlastně nikdy v jeho bytě nebyla. Vlastně ve Stark Toweru od počátku jejich přátelství nebyla. Teď si všímala detailů. Malých rýh na křesle, ve kterém seděla, jak se snažil na něco usilovně přemýšlet a zatínal přitom prsty do čalounění. Kroužku od čaje stále na stejném místě, jak si každé ráno udělal čaj a položil ho na to samé místo. A hlavně fotografie, která ležela na stole. Byla na ní žena. Nějaká Elizabeth. Jen na pohled byla krásná a jak zjistila z pozadí fotografie, kde se rozkládala nějaká prestižní univerzita, i chytrá. Přesně to, co Sharon postrádala. Krásu a chytrost. Podle Bruce sice byla inteligentní, ale Sharon to považovala za bezduché chlácholení. Vlastně ani nevěděla, proč se ženě na fotografii chtěla vyrovnat. Možná chtěla být lepší než ona, protože si byla jistá, že tu ženu předtím opustil.
"Kdy přijde?" vydechla, ale hned na to ztuhla. Natasha zmizela jako pára nad hrncem, zůstala v místnosti sama a slyšela jen vzdálený ruch ulice. Překvapeně zamrkala a pak se nervózně zavrtala v křesle. Počká na něho. Nedovolí mu, aby jí opustil.

***

Bylo něco kolem půlnoci. Sharon klidně pochrupovala v Bruceově křesle a Bruce na ní už asi půlhodiny zíral. Dívka měla roztrženou kůži u spánku, poškrábané tváře a dlaně. Ublížil jí. Udělal přesně to, co nechtěl.
"Omlouvám se," vydechl a popadl jí do náruče. Byla lehká jako pírka. Skoro se ztrácela v jeho náruči, jak byla drobounká. Odnesl jí do ložnice a tam jí položil na postel.
"Bruce," probrala se dívka, jen co jí lehce položil do přikrývek. Překvapeně zamrkal a rychle se vzdálil. "Ne, prosím."
"Ublížil jsem ti," zamračil se na svoje ruce. Sharon rychle zavrtěla hlavou a postavila se. Lehce zavrávorala, ale vyřešila to tím, že se zachytila Bruce, který už nedokázal ucouvnout.
"Neublížil jsi mi," opáčila mu rozhodně. Položil jí prsty na ránu přelepenou obvazem. Cítil, jak se pod tím dotekem chvěje jako list na začátku podzimu.
"Ale ano, ublížil a moc," zašeptal rozzlobeně sám k sobě. Sharon si skousla ret a znovu zavrtěla hlavou.
"Ublížíš mi, když odejdeš," vzala ho za ruce a podívala se mu do očí. I přes šero viděla ty temné duhovky, které se na ní upíraly. "Prosím, neodcházej."
"Nechci odejít, ale nechci ti ublížit," přiznal tiše.
"Neublížil jsi mi, ani on. Zachránil jsi mě před těmi kulkami, bránil si mě," pokusila se o úsměv. Nedařilo se, v šeru stejně nebyl vidět úšklebek, který z toho vznikl.
"To on. Udělal to už podruhé."
"Podruhé?"
"Je to už pár let, co jsem se vrátil tam, kde jsem studoval a našel jsem jí tam. Elizabeth. Jenže jsem byl monstrum a oni ho ve mně probudili. Pamatuji si, jak mi to Beth popisovala. Prý jí zachránil před žárem," usmál se chmurně.
"A teď je Beth…?"
"Se svým mužem, hádám. Opustil jsem jí, protože jsem chtěl, aby byla v bezpečí."
"Ale mě neopustíš, že ne?" musela se ujistit Sharon. Její hlas zněl bolestně a vystrašeně.
"Já nevím," povzdechl si.
"Prosím, ne. Táta mě taky opustil a ty jsi jediný další muž, kterého jsem si do života pustila. Prosím, nedělej to."
"Pokud se to stane ještě jednou, tak ano," kývl. Sharon se zaradovala, tiše zavýskala a objala ho kolem krku.
"Děkuji," zašeptala mu do ucha a on se i přes všechno své snažení rozechvěl.
"Běž si lehnout," přikázal jí a přinutil jí couvat k posteli.
"A co ty?" zeptala se, když jí došlo, že ta postel je jeho.
"Mám pohovku," odpověděl.
"To malé křesílko?" rýpla si. "Postel je dostatečně velká."
Narazila do okraje postele a podle Bruceových pohybů si lehla. Chvilku na ní jen tak zíral, držel jí za ty jemné boky a cítil, jak je horká. Byla přímo rozžhavená pod jeho dotyky. To se mu nelíbilo. Bylo jí šestnáct a on miloval Beth, bylo to nepřijatelné. Jemně jí položil nohy na postel a váhavě si lehl vedle ní. Sharon ležela a chvilku se na něho dívala, dokud jí neztěžkla víčka a nepropadla se do snů. Bruce nedokázal usnout. Stále na ní zíral. Už dávno nebyla dítě. Nikdy si toho nevšiml, ale měla výrazně vystouplé lícní kosti. Byla sice drobná a její dekolt sice neměl, co předvést, ale nezapřeli se jí ty krásné křivky a tenké údy. Ucítil jakési chvění v podbřišku. Měl náhle chuť z ní strhat to oblečení, to nenápadné šedé tričko, které si od něho vypůjčila a úzké rifle, do kterých jí navlékla viditelně její matka. Prohlédnout si jí nahou, tak jak jí bůh stvořil. Nevinně sladkou. Dotkl by se její kůže, která by doslova pálila pod jeho prsty. Přiblížil by se k ní rty a i kdyby odmítala, přinutil by jí, aby se poddala. Nenechal by jí uvolnit se z jeho sevření. Vzal by si jí, i kdyby křičela. Prosila ho. Plakala. Viděl vlastní ruku, která sjížděla prsty níž k jejím stehnům. Dívka se chvěla, ale neprobrala se. Překvapeně ruku odtáhl.
Nikdy nad ní neuvažoval jako nad něčím víc, než jako nad kamarádkou. Teď si uvědomil, že všechno to, co s ní zažil, bylo víceméně jako počátek románku. To nemohl dopustit. Opatrně se k ní naklonil, cítil tu zakázanou vůni. Políbil jí do vlasů, jen kousek od rány, kterou jí způsobil.

"Omlouvám se," zašeptal znovu a vydal se ven ze svého bytu. Daleko od ní, musel jí ochránit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maya | Web | 22. října 2013 v 20:24 | Reagovat

ať se s ní vyspí, ať se s ní vyspí!! Prosííím, buď na mě hodná, já jsem poslední dobou strašně úchylná :D a taky absolutně bez jakékoli inspirace :(( :D mimochodem co ta 'moje' povídka? :D

2 Tamten Loki | 23. října 2013 v 13:58 | Reagovat

Maya: i ty chlípná mladice, takhle povzbuzovat chlípné staříky? :-D

Já chci víc Lokiho! No dobře, nikoli nezbytně. Tak víc Tonyho. Víc všeho!:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama