3. Nestřílet!

17. října 2013 v 16:15 | Wolf |  Nestřílet!
Halo,
Takže po dvou dnech další kapitola... :)

Sharon seděla v lavici, jako každé ráno. Začínala jí literatura. Mladý profesor právě procházel nějaké knihy na stole a studenti se bavili v hloučcích. Naštěstí je už omrzelo mluvit o Sharon a tak dívka mohla nerušeně uvažovat o včerejším večeru, kdy matku našla v nemocnici v bezvědomí a sestřička jí přesvědčovala, že její stav už je stabilní a za tři dny bude moci jít domů. Sharon především věděla, že dnes odpoledne si musí najít brigádu. Vzhledem k tomu, že nadřízený její matky, Marcus Weber, včera ve večerních hodinách spáchal sebevraždu. Už jen ten účet za nemocnici jí doslova vyděsil. A jak zjistila od lidí tak různě od poslechu, Stark, který to vše zavinil, byl sobecký parchant.
Procházela noviny a hledala něco vhodného pro její věk a stydlivost. Nic. Všechno bylo překvapivě mezi lidmi, servírky, pokladnice, prodavačky. Na to díky své stydlivosti, která přecházela do nemotornosti, neměla. Připadala si tak bezmocná, více než obvykle. Náhle zazvonilo. Rychle odložila noviny a pohlédla na svého profesora, který se postavil. Vesele se usmíval, ale když pohlédl na Sharon, soucitně se usmál. Překvapeně zamrkala. To ví snad všichni?
"Takže, dnes si zadáme povinnou četbu. Má někdo nějaké nápady?" zeptal se a přitom se stále díval na Sharon. Došlo jí až příliš, o co stál. "Například Sharon, pojď k tabuli a něco napiš."
Udělalo se jí zle. Všechny pohledy se upřely na ní. Slyšela tichý smích. Nemotorně se postavila a jakýmsi vrávoravým krokem došla až k tabuli. V hlavě jí vytanula stovka knih, které četla, nebo si chtěla přečíst. Jenže měla strach, že vybere tu špatnou. Že lidé jí kvůli té knize budou nenávidět, protože budou povinni číst knihu, kterou zřejmě nemají rádi. Váhavě popadla fix a zády ke třídě se snažila uklidnit. Je to jen pitomá kniha. Pitomá kniha. Pitomý střep. Matka ležící na lůžku. Pocítila závrať. Položila fix na tabuli a v tu chvíli se jí před očima objevily první mžitky. Zhluboka se nadechla, aby neomdlela, ale pozdě. Fix jí vypadl z ruky a ona se skácela přímo do náruče mladého učitele.

Probrala se v zářivé místnosti. Všude kolem ní byla rozsvícená světla, jakoby se objevila na filmovém placu, který museli uměle osvětlovat kvůli špatnému počasí. Rozhlížela se. Ale všechno bylo, jakoby tomu někdo přidal jas. Byly vidět pouze tmavé obrysy a tvář nějakého člověka, která ovšem neměla konec ani začátek. Když několikrát zamrkala, konečně se zahleděla do tváře milé sestřičky, kterou včera poznala v nemocnici.
"Je vám dobře, slečno?" optala se jí hlasem, který jakoby k ní nepatřil. Ještě jednou zamrkala a ztuhla. Nebyla to sestřička, kdo na ní mluvil. A vlastně tam ani sestřička nebyla. Kousek od lůžka, na kterém seděla, stál muž. Musel být starý, nebo životem hodně ztrápený, protože tmavé vlasy mu proplétaly stříbřité šediny, které se ani nesnažil zamaskovat. Ve tváři měl usměvavý výraz, který jasně značil, že se jí nepokusí ublížit. Přesto první reakce, kterou provedla, bylo, že seskočila z postele a od muže se vzdálila, co nejvíce to šlo. Zastavila jí až kovově chladná zeď na protější straně. Ovládla závrať i bolest hlavy. "Ne, nebojte se. Nechci vám ublížit, jsem doktor. Banner."
Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Rozhlížela se a snažila oči ukotvit na nějaký určitý bod. Ale všechno se pohybovalo. Jakoby stála na hrnčířském kruhu a neustále se otáčela. Pokusila se nehty zarýt do kovu, aby se opět nezřítila. Kolena se jí podlomila a ona spadla na zadek stále se opírajíce o stěnu.
"Chcete donést vodu?" zeptal se jí a pohlédl na noční stolek, kde ležela sklenice s vodou. Váhavě přikývla a snažila se, aby se svět zastavil. Podařilo se, až když se doktor Banner přiblížil se sklenicí s vodou. Váhavě si k ní přiklekl a sklenici jí opatrně podal. Dívce třásly ruce, celá se chvěla zděšením. Když se pokusila napít, málem na sebe vodu vylila. Doktor sklenici zase rychle popadl, než jí stihla vypadnout z ruky a přiložil jí k jejím rtům. Když se napila pár doušků, odložil sklenici na zem a sedl si před ní do tureckého sedu.
"Vy jste Sharon, že?" zeptal se a snažil se na tváři vykouzlit povzbudivý úsměv. Dívka opět přikývla. "Dobře. Já jsem Bruce."
Natáhl k ní dlaň, ale Sharon se mu jenom pouze podívala do obličeje s nevyřčenou otázkou v očích.
"Jenom si omdlela a ředitelka nemohla zavolat rodičům. Tvůj táta je…" poslední slovo nevyřkl, protože dívka opět přikývla. "Dobře. Stark se nabídl, že tě odveze. Takže jsme ve Stark Toweru."
Sklopila pohled na svoje ruce a vzpomněla si, jak ráno Starka nazvala. Možná to nebyl až tak sobecký parchant, nebo to dělal pro média. Byl přece hvězda. A titulek, Iron Man zachraňuje omdlívající dívky, se přece vždycky hodí ke slávě.
"Ty toho moc nenamluvíš, co?" usmál se trochu pobaveně a Sharon se na tváři podařilo vykouzlit plachý úsměv. "Nechceš si zase lehnout? Země je chladná a ty by jsi měla odpočívat. Hádám, že včera jsi toho moc nenaspala."
Váhavě se pokusila postavit a ucukla před rukama doktora, který se jí pokusil pomoci. Jakmile zjistil, že o jeho pomoc nestojí, pouze postával poblíž, jen aby jí v případě další závratě zachytil. Vypadalo to, že je jí lépe.

***

Tony seděl opět na chodbě v nemocnici. Tentokrát se nestaral o nic jiného než o ženu, která ležela v pokoji, který byl naproti židle, kde seděl. Stále ho tam nepustili. Už jenom kvůli tomu, že s ní nebyl nijak příbuzný.
"Dobrý den," pozdravila ho sestřička a posadila se vedle něho. Pohlédl na ní, kývl na pozdrav a pak opět pohled zabodl na dveře, jakoby očekával, že z nich žena každou chvíli vyjde. "Včera tu byla její dcera."
"Já vím," opáčil tiše. "Teď je ve Stark Toweru."
"Prosím?" optala se překvapeně sestřička a Tony se trochu smutně usmál.
"Omdlela při výuce," pokýval hlavou. Hned na to se mu na tváři usadil hořký úsměv. "Je překvapivé, jak se z jedné maličkosti může zhroutit život dalším. Tak málo stačí, aby celé lidstvo popadalo jako domino."
"Proto máte to brnění, ne? Aby jste některé kostky opět postavili," pokusila se ho povzbudit sestřička.
"Jenže když postavíte jednu kostku, spadne ta další," zašeptal s hlavou v oblacích. Včera mu volala Pepper. O polomrtvé asistence věděl už celý svět a Tony byl za vražedné monstrum. Křičela na něho, i když už nebyly pár. A když sliboval, že všechno dá s tou ženou do pořádku, zavěsila. Zřejmě se cítila hrozně, protože o ní se Tony nikdy tolik nezajímal. Často jí přehlížel. Musel 'stavět kostky' a to Pepper nikdy nedokázala pochopit. Neustále hysterčila, když se objevil se sebemenším škrábancem. Neměl jí to za zlé. Měla o něho upřímný strach. Ten strach jí ničil.
"Musí existovat kompromis, jak ty kostky udržet," řekla sestřička s přemýšlivým výrazem na tváři. Pohlédl na jmenovku. Ani jednou se nepodíval, jak se praktikantka jmenovala. Maya. Takové krásné, roztomilé jméno.
"V tom případě jsem ho ještě nenalezl," povzdechl si Tony.
"Možná ho máte přímo před sebou, jenom ho nevidíte," sestřička se postavila a povzbudivě se usmála. "Svět existoval, i když jste nebyl Iron Man."
Tony ztuhl. Vlastně se nikdy nezamyslel nad tím, kým byl, než postavil úplně prvního Iron Mana v tom teroristickém doupěti. Tehdy byl jen namyšlený nadutec. To brnění z něho dělalo hrdinu a jak pomalu zjišťoval, taky pěknou citlivku. Pohlédl na sestřičku, která už byla na druhé straně chodby a usmívala se na nějakou starou paní. Svět existoval. A existovat bude. Jen kostky se dávají do pohybu. Náhle si vzpomněl na ten vyděšený výraz v Marcově tváři. Tak nějak nevěřil, že by tenhle chlap dokázal někoho zabít. Nebo někomu vůbec prodat zbraně. Možná byl jen loutka, jako tehdy Tony. Využíval ho někdo na pohled nižšího postavení. Pohlédl na dveře před ním. Jeho asistentka toho musela vědět hodně.

***

"Támhle je koupelna, tady máš oblečení, odvezu tě za mámou, co říkáš?" Sharon se právě probudila. Doktor stál jen kousek od její postele a podával jí oblečení. Váhavě si ho vzala a vydala se do koupelny. Byla skromně zařízená, jakoby byla doma. Jen sprchový kout, umyvadlo a záchod. Na umyvadle ležel nový kartáček, pasta a hřeben. Rychle ze sebe shodila propocené oblečení a zavřela se ve sprchovém koutě.
Vodu neměla nikdy ráda. Ale sprchu zbožňovala. Nechala na sebe téct doslova vařící vodu, která jakoby jí propalovala do kůže a zároveň probouzela unavené svalstvo. Pošetilci ti, co věřili, že studená sprcha je nejlepší na probuzení. Osušila se a setřela všechny kapky. Bruce byl buď podivný, nebo sáhl po prvním oblečení, které nalezl. Bylo totiž černé tílko, které jen zvýrazňovalo nedostatek na její hrudi a tmavé uplé džíny, kterým musela vyhrnovat nohavice. Když se podívala do zrcadla, ušklíbla se.
Světle hnědé vlasy měla sice učesané, ale vlnily se v nepravidelných vlnkách a trčely do stran. Ošklivý obličej, kterým dominovaly brčálově zelené oči a ty příliš vystouplé lícní kosti. Dekolt tílka byl téměř prázdný a jen to zvýrazňovalo to, jak byla oproti své matce drobná a hubená jako tyč. Zašklebila se i na pár pich, které jí posévaly obličej. Rychle se odvrátila od zrcadla.

Bruce na jí očekával u dveří od pokoje, kde spala. Pokusil se na ní usmát, ale v očích měl jakousi starost. Nerozuměla tomu, ale byla příliš nesmělá, aby se zeptala. Na jeho němé pobídnutí, aby šla první, poslechla a vydala se s ním k výtahu. Cestou minuli místnost, ve které seděli nějací lidé a v čele byl černoch s páskou přes oko. Když procházeli, upřel na Sharon podezíravý pohled a pak se dál věnoval poradě.
"Kdo to byl?" zašeptala, když vešly do výtahu. Bruce vytáhl z kapsy kartu, kterou aktivoval výtah. Hned na to se dveře zavřely a výtah se dal do pohybu.
"Nick Fury, to je… více méně tajné," vysvětlil trochu rozpačitě. Sharon, která byla milovnice tajemství a záhad, na chvíli odhodila svůj stud a začala uvažovat o všem, co by mohl být onen Nick Fury zač.
"Nějaká tajná organizace?" vyhrkla nahlas a Bruce se pobaveně usmál. Bože, byla vždycky tak naivní?
"Přesně tak," řekl jí, pokýval hlavou a Sharon se snažila rozeznat, jestli to myslel ironicky. Zkrabatila obočí, ale on se zase usmál. "Jsou věci, které tady jsou a ty o nich nevíš."
"Jako útok na Manhattan?" zeptala se bez rozmyslu. Bruce sebou překvapeně trhl.
"Dejme tomu, že tato organizace v tom také měl prsty, samozřejmě v dobrém," pokusil se o úsměv.
"Což znamená?"
"Že bych neměl mluvit," další marný pokus o úsměv.
"Byl jsi toho součástí? Ošetřoval jsi zraněné?" zeptala se ho dívka zvědavě a on sebou trhl. Pak na ní upřel pohled.
"Něco takového," kývl. "Jak si se o tom útoku dozvěděla?"
"Byly toho plné noviny a mamka vyšilovala, protože to byl jen kousek od War Weber," odpověděla mu upřímně.
"Tvoje mamka dělala panu Weberovi asistentku?"
"Jednu z nejlepších v New Yorku," pokývala hlavou.
"To pro tebe muselo být hrozné," řekl bez přemýšlení.
"Zvykla jsem si."
"Nenašla si…"
"Jen někdy si přivedla přítele, ale zase to rychle skončilo. Nikdo nemá rád ženy, co jsou celou dobu v práci a jsou nadřazenější než oni…"
"Nadřazenější, byla asistentka."
"To jste jí nepoznal v osobním životě," usmála se vesele a uvědomila si, že za poslední dva roky s nikým takhle dlouho a otevřeně nemluvila. Upřela na doktora váhavý pohled, ale muž se usmíval. Zřejmě poznal, že se jí dokázal dostat pod kůži. Byl trochu jako strýček, kterého nikdy neměla.
"Díky," řekl, než vyšli z výtahu. Ocitli se v ohromné recepci. Stark si potrpěl na luxusu. Stěny, podlaha, strop, nábytek, prostě všechno bylo sladěné do bílé. Podlaha byla jakoby ze skla a v některých místech se objevovaly něco jako drobná akvária s barevnými korály, ovšem bez rybiček. Na recepci seděla jedna z nejkrásnějších žen, které Sharon viděla a všude byly obrazovky. Na některých právě běžely zprávy o War Weber, na některých byly nějaké televizní programy o přírodě a historii. Mnoho lidí v oblecích tu procházelo kolem ní, aniž by si jí všimli a pokračovali rozhodně do mnoha dveří bez označení. Kousek od recepce se dokonce nacházela menší pekárna, ve které si pracovníci Stark Toweru kupovali občerstvení.
"Páni," vydechla a úplně zapomněla na díky, které jí Bruce řekl.
"Pracují tu především vědci a agenti té tajné organizace," usmál se nad jejím překvapením Bruce a opatrně jí vzal za loket, aby jí protáhl mezi přicházejícími lidmi ven na ulici. Na silnici, přímo před vchodem do Stark Toweru, stál černý mercedes a na sedadle řidiče seděla zrzovlasá žena. Bruce otevřel Sharon zadní dveře a sám se posadil na sedadlo spolujezdce.
"To byl tvůj nápad?" zeptal se zrzky a ta se chladně zasmála. Sharon byla překvapená, jak moc připomínala její matku. Ten výraz viděla na matčině tváři ve všech novinách, na průkazkách.

"Samozřejmě, že ano. Tohle auto je úžasný!" Pohladila kožený potah sedaček a nastartovala. Motor zapředl jako velká kočkovitá šelma a hned na to auto s hlasitým zakvílením pneumatik vyjelo na hlavní silnici. Sharon překvapeně zamrkala a cítila, že se jí dělá špatně. Ta rychlost byla úžasná, to auto bylo úžasné, adrenalin v její krvi byl úžasný, ale její prázdný žaludek hodlal protestovat, aby si nemohla užít tuhle téměř nemožnou scenérii, kdy za tónovanými skly ubíhaly ulice jako pouhé šmouhy na plátně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tamten Loki | Web | 17. října 2013 v 17:31 | Reagovat

Juchů, nová kapitolka... jak jsi věděla, že HROZNĚ MOC potřebuju něco ke čtení? Dobře, ten stav je setrvalý, asi to nebylo tak těžké. :-D Ten okamžik ve škole byl skvělý. Taky ten, kdy se oblékala, to mě skutečně pobavilo - ten charakter ti vyloženě sedl! A moc mě potěšil Bruce, že se objevil. A Maya :-D

2 Maya | Web | 17. října 2013 v 18:10 | Reagovat

Já se bavím s Tonym, já se bavím s TOnym...omg...tohle budu rozdejchávat dlouho :OOO
Nenávist se změnia v lásku a za tohle tě miluju :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama