2. Nestřílej!

15. října 2013 v 19:53 | Wolf |  Nestřílet!
Halo!
Takže mám v rukávu pár nedokončených jednorázovek a dokonce rozepsaný příběh, který jsem slíbila Maye. Bohužel, nedokončené a tudíž nepoužitelné. Taky nám začala pořádně škola. Profesor nás zahrnuje až přílišnou pozorností a já nemám možnost si ukrást minutku na psaní. A jako na potvoru jsem zdravá jako rybka...

Jinak moc děkuji za všechny komentáře! :)
인연이라면, 다시 만나겠죠。 | via Tumblr

Rebeka si připadala jako ve snu. Nejdříve slyšela tříštění skla, nesnesitelnou bolest v břiše, která vystřelovala po celém těle. Snad i omdlela, protože hned na to si uvědomila křik, který se zdál tak vzdálený. Muž, který křičel, zněl naštvaně a zároveň se v tom nacházel podtón zoufalství. Pak už si uvědomovala pouze chladné kovové ruce a pak se svět změnil v jednu slitou šmouhu, která později zčernala.

***

Zíral. Chtěl jednoduše opět odejít, zkontrolovat, zdali Marcus plní jeho rozkazy, ale nemohl. Když si od něho ženu přebrali a hned začali mlít o tom, že musí hned na operaci, cítil se vinen. Byla to přece jen jeho vina, že museli ženu operovat, že skončila se střepem v hrudi. Měla dítě. Ani v nejmenším sice netušil, kolik může tomu dítěti být a kde má otce, ale byl vinen.
Oblek nakonec poslal do Stark Toweru a poslal si pro odvoz. Přesto zůstal sedět na chodbě jen kousek od dvoukřídlých dveří, za kterými se nacházeli další dvoukřídlé dveře, které vedly do sálu a tam právě teď doktoři bojovali o život ženy, kterou vlastně zabil. Chtěl zabránit vraždám a sám zavraždil. Sice nevědomě, ale přece jen.
Proč vždycky dělal chyby? Byl tak nevšímavý, nepozorný. Pod jeho rukama mu unikalo spousta zbraní pro teroristy, pod jeho rukama mu utekl život po boku té nejkrásnější ženy, kterou kdy potkal. Nechtěl přemýšlet. Chtěl domů opít se a zapomenout na to, že zabil. Ale nešlo to. Před očima se mu stále vybavoval obraz té scény, kdy žena ležela na zemi mezi střepy. Její tělo poseté několika sečnými ranami od menších střípků a velkým střepem zabodnutým přímo do jejího břicha. Krev na šedé látce jejích úzkých šatů vypadala jako černá. A ta tvář. Na první pohled dokonalá a na ten druhý poznamenaná životem zamaskována pod vrstvou make-upu. V hlavě mu vytanula vzpomínka na tu bolestnou grimasu v její tváři. Ty velké modré oči naplněné slzami z bolesti a černé slané cestičky po slzách.
Nasucho polkl a zvrátil hlavu ke stropu, aby se na chvíli nechal oslepit silnými žárovkami. Netušil, že se již setmělo. Pohlédl na hodinky a s překvapením zjistil, že už odbyla osmá a pomalu se schylovalo k deváté. Už tam byla pět hodin. Bože, vždyť jí nedělali plastiku. Jenom jí zašívali ránu. Co mohlo tak dlouho trvat? Postavil se, několikrát zavrávoral, čímž na sebe připoutal pozornost nějaké mladé sestřičky praktikantky, která se k němu hned vydala.
"Jste v pořádku, pane Starku?" zeptala se. Hned ho poznala. Kdo by ho nepoznal. Dívka měla drobnou srdíčkovou tvář a starostlivě se usmívala.
"Nemáte nějaké zprávy ohledně té ženy, kterou jsem přinesl?" optal se a nabral ztracenou rovnováhu. Sestřička pohlédla do svých desek, při čemž začala pokyvovat hlavou.
"Ano, je už asi půl hodiny na pokoji, ale nesmíte k ní. Je teď momentálně v bezvědomí a její stav se nelepší."
"Vždyť to byl jen pitomý střep," přerušil jí Tony hrubě. Sestřička naklonila hlavu na stranu, jakoby nechápala jeho bezcitná slova a pak jenom zavrtěla hlavou.
"Ten 'pitomý' střep jí poškodil některé orgány a díky tomu střepu ztratila mnoho krve," zamračila se do desek, aby se na něho nemusela dívat. Ušklíbl se. Takhle to bylo vždycky. Lidé ho nejdříve obdivovali, byl slavný a bohatý. Jakmile jim ukázal tu bezcitnou, nerozvážnou tvář, buď se stáhli a nebo zůstali kvůli penězům. Hned na to se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou.
"Omlouvám se, jsem jen unavený. Takže nevíte, za jak dlouho se uzdraví?" zeptal se. Sestřička zavrtěla hlavou.
"Teď je to všechno na hraně, ale pokud bude v pořádku, tak za dva, za tři dny může jít domů. Ovšem ne do práce, takže pokud se chcete té ženě nějak odvděčit, měl by jste zaplatit léčbu a pobyt v nemocnici. Nerozumím, že v dnešní době se musí platit i za život," vložila do řeči svůj názor sestřička a pokusila se o úsměv. Jenže byla natolik ztrápená, že mu jenom podala nějaké papíry s výdaji. Pročetl si je jen tak letem světem a ztuhl. Nebyla to tak vysoká částka, jak předpokládal, ale přesto to byla částka, kterou si žena nemohla dovolit, když měla dítě.
"Dobře, děkuji," pokýval hlavou a vrátil jí peníze. "Mohla by jste mě zavolat, až bude moct domů? Účet samozřejmě zaplatím."
"Samozřejmě," usmála se na něho povzbudivě. Tony se od milé sestřičky odvrátil a vydal se ven, aby si mohl zavolat nějaký odvoz. Byl z toho celý nějaký malátný.

***

Sharon Kingsleyová. Jedním slovem outsider. Byla tím typickým příkladem tiché dívky z rohu. Dívky jí pomlouvaly, kluci se smáli, když se snažila promluvit přes svou stydlivou povahu. Tudíž se snažila nevyčnívat. Oblékala si nevýrazné oblečení, téměř vůbec se nemalovala a nebyla nijak výrazně chytrá. Takový zlatý střed. Přežívala, nežila.
Teď právě seděla před barákem, ve kterém se nacházel jejich byt a očekávala matku. Bylo to už dlouho, co jí takhle neomaleně položila telefon a jí to trochu vyděsilo. Hlavně tón jejího hlasu. Něco se muselo stát. Každý kousek její mysli tím byl natolik pohlcen, že jí přemlouval, aby šla do bytu a začala shánět telefonní čísla na všechny New Yorské nemocnice. Znovu vytočila matčin telefon a když vydechla, od úst se jí vznesl chumáček páry. Začala být zima a i kamenné schodiště jí začalo studit.
"No, tak. Vezmi to," zašeptala do telefonu a pohledem sledovala páru z úst, jak se vytrácí ve vzduchu. Vzhlédla a spatřila oblohu, kterou přebíjel smog a světla města. Přesto viděla pár drobných, téměř nepatrných hvězdiček třpytících se jako maják naděje, že lidstvo není úplně tak špinavé a neomalené.
Telefon několikrát zapípal a pak se konečně ozval ten zvuk, když někdo nemotorný mačká tlačítko k přijetí hovoru. Oddechla si.
"Konečně, mami, kde…" byla přerušena.
"Kdo jste?" hlas v telefonu zněl podezíravě. Překvapeně zamrkala. Takže opravdu se něco stalo. Vyděšeně začala klepat nohou o kamenné schody.
"Dcera Rebeky Kingsleyové, kde je?!" nedokázala udržet ten tón klidu a do hlasu se jí vkradla hysterie. Hned na to se zastyděla. Strach zaslepil její rozum a ona se teď stala pro někoho hysterkou.
"Ovšem, vaše matka se teď nachází v New Yorské nemocnici svatého Jindřicha. Pokud chcete, mohu vám sehnat odvoz," nabídl se onen v telefonu a Sharon horlivě zavrtěla hlavou, jakoby to mohl vidět.
"To je v pořádku, nějak se tam dostanu. Děkuji." Jakmile zavěsila, došlo jí, jak blbé to bylo. Kvůli své stydlivosti odmítla odvoz do několik kilometrů vzdálené nemocnice. Rychle vyběhla do bytu, popadla peněženku, kabát, zamkla a vyrazila do rušnějších ulic New Yorku, aby sehnala taxi.

***

Rebeka si unaveně protřela oči, čímž si způsobila bolest celého těla. Za dveřmi se bavily dva hlasy. Slyšela jeden mužský, silný a unavený a druhý téměř dívčí, energický. Zaslechla útržek rozhovoru a došlo jí, že se baví o ní. Pokusila se rozpoznat význam těch vět, ale nějak se jí všechno slévalo do jednoho. Mozek odmítal pracovat.
Byla hladová, ale hlavně unavená ze vší té bolesti. Poslední, co si pamatovala, byly blikající světlo žárovky. Sama nevěděla, jestli se jí to pouze zdálo, ale bylo to děsivé. Hlavně když si uvědomila, že tam byla úplně sama. Bez Sharon. V tu chvíli se i přes bolest pokusila nahmatat na stolku vedle postele svůj telefon. Nenašla ho. Ruce přejely po chladném stolku. Celá se otřásla zimou a strachem zároveň. Její dcera musí být vyděšená, že jí nezavolala nazpět a že nepřišla večer domů, aniž by jí poslala vzkaz.
Jestli se něčeho Rebeka bála, tak pouze toho, že ztratí svou dceru. Že přijde o všechno, co si s ní vybudovala. A to nechtěla dopustit. Stačil, že musela prožívat rozvod a poté stěhování se do velkoměsta. Že musela opustit rodnou školu a vyměnit jí za přeplněnou střední, kde se nacházeli samý namyšlení lidé. Tehdy se opravdu bála, že jí Sharon nenávidí. Ale dívka byla až podivuhodně inteligentní. Nikdy se na ní nezlobila. Všechno, co jí Rebeka řekla, ihned pochopila. Dokázala žít s čímkoliv.
Pokusila se posadit, ale ostrá bolest, která vystřelila do celého jejího těla, jí v tom zarazila. Hned na to se jí zatmělo před očima a ona opět spadla do měkkých polštářů.

***

Tony už odcházel. Stál před nemocnicí a čekal, až dorazí jeho odvoz od SHIELDu. Na chvilku dokázal dokonce vypnout a zapomenout na ženu se střepem v těle. Dokud do něho nenarazila ta dívka. Vystoupila z taxi, které zastavilo dál od nemocnice a rozeběhla se přímo ke vchodu. Tony, který byl unavený a nepozorný, jí stál v cestě a ona už nedokázala zastavit. Vrazila do něho a oba se zřítili na asfaltovou zem před vchodem do nemocnice.
"Omlouvám se," vyhrkla dívka hned rozpačitě a Tony na ní upřel pohled. Měla ty samé hnědé vlasy, které viděl na ženě a ten samý dokonalý obličej s vystouplými lícními kostmi. Jen neměla modré oči, nýbrž zelené, ale stejně velké jako žena v nemocnici. Musela to být její dcera.
"To nevadí," vydoloval ze sebe unaveně. Překvapeně si ho také prohlédla, jeho tmavé jemně zešedlé vlasy, jeho bradku a oblečení.
"Vy jste…" nedořekla to. Přerušilo jí výskání sirén a hned na to Tonymu zazvonil v kapse mobil.
"Promiň," tykal jí, hned na to přijal hovor od Furyho.
"Výborná práce, Starku. Před chvílí Weber spáchal sebevraždu ve své pracovně, kam jste vtrhl. Jak je na tom jeho asistentka?" zeptal se chladně muž na druhé straně.
"Bude snad v pořádku," hlesl překvapeně Tony a stále upíral pohled na dívku, která začínala v obličeji rudnout. Ale zároveň měla ve tváři starost a spěch. "Podrobnosti ve Stark Toweru."
"Ty musíš být mladší Kingsleyová?" pokusil se usmát, ale na tváři se mu utvořil úšklebek, který si Sharon přiřadila k posměšku.
"Ano, jak to víte?" trochu couvla směrem ke vchodu do nemocnice.
"To já můžu za to, že tu…" zhluboka se nadechl. Sakra, od kdy bylo tak těžké mluvit o takových věcech. Vždyť vtipkoval i o smrti svého otce. "Můžu za to, že tu tvá matka je."
Sharon doširoka otevřela ty zelené oči připomínající trávu v Central parku. Jemně zešedlé. Couvla a hned na to se beze slova otočila. Chtěl jí zastavit, ale nechtěl si to sám sobě dělat ještě těžší. Nechal jí odejít do nemocnice a sám se otočil směrem k silnici právě včas, aby viděl přijíždějící černý vůz patřící zřejmě SHIELDu.
Z vozu vystoupila Natasha. Zrzka se na něho povzbudivě usmála.
"Je to mizerný pocit, co?" zeptala se ho, když nasedal na sedadlo spolujezdce.
"Přijela si, abys mě buzerovala?" osočil se na ní unaveně. Natasha se začala pochechtávat.
"Ne, jen… jak je jí?" optala se vážně. Ve tváři měla opět jeden z těch svých neutrálních výrazů a snažila se vypadat, že jí to vůbec nezajímá. Nedařilo se. Tony prokoukl ty její velké ruské oči. Zajímalo jí to. Měla obavy o tu ženu, i když jí neznala. Nebo možná měla obavy o Tonyho.
"Teď je to na hraně," pokýval hlavou. "Co budeme dělat s War Weber?"
"SHIELD použije jeho bankovní účet, aby investoval do zajištění všech zbraní," odpověděla klidně a Tony na chvíli vyhlédl z okna. Světla velkoměsta mu připadala tak vzdálená. Jakoby to snad nebyl ani on.
"Máš pravdu," odpověděl po chvíli a zapřel se do opěradla.
"Pravdu v čem?" nechápala Natasha a tak na něho zvědavě pohlédla.
"Je to mizerný pocit," přiznal tiše.
"Chápu, ale… byla to asistentka, zřejmě byla sama, ne?" optala se, zatímco zajížděla do dopravní zácpy New Yorku, aniž by uvažovala o jiné cestě. Tony věděl, že si s ním bude chtít dlouze popovídat a na chvíli i uvažoval, že by si zavolal jeden z obleků. Pozdě. Byl v pasti.
"Ne, měla dceru, potkal jsem jí před nemocnicí," vydechl zmučeně. Natasha soustředěně zkrabatila obočí.
"Musela být zřejmě starší, když se tam dostala sama," pokusila se o úsměv. Nešlo to, uvažovala na Tonyho slovy a mračila se před sebe.
"Bylo jí asi patnáct, možná čtrnáct. Co já vím? Byla stydlivá a vyděšená," zvýšil hlas, který přeskočil do toho tónu provinění. Přesně to nechtěl.
"Nebyla to tvá chyba, teď si zachránil miliony lidí," zamračila se Natasha, i když do jeho hlasu se vkradlo pochybení nad vlastními slovy.
"Neblbni, je to celé moje vina. Kdybych poslechl Furyho a vydal se tam normálně bez obleku, neskončila by se střepem v břiše," hlas mu opět přeskočil, tentokrát do zoufalství. Nechtěl, aby se té ženě něco stalo. Už jen kvůli Sharon, která se s ním srazila před nemocnicí.

"Když myslíš." Natasha uznala za vhodné mlčet. Zajisté by se jí nijak nepodařilo Tonyho přesvědčit, že to jeho vina nebyla a tak se rozhodla, že mu dá čas na přemýšlení. Zbytek cesty proběhl mlčky, jen Tony asi ve třetí zácpě zapnul rádio s metalovou muzikou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maya | 15. října 2013 v 21:53 | Reagovat

Jdi pryc, ja uz nechci brecet :DDD

2 Tamten Loki | Web | 15. října 2013 v 22:21 | Reagovat

Aaach, další kapitolka, ta přišla vhod. (I když už dávno spím, vlastně.) Jen pár malých námitek bych si dovolila: asistentka na takové pozici určitě bude mít zdravotní pojištění, až takového zoufalce bych z ní nedělala. Jako jo, jistě by od něj bylo slušný to zacvakat, ale tak že jo 8-) Taky opakovaně píšeš "miliony lidí" na zabití a to mi přijde už jak třetí světová. Tisíce je taky hodně :-D
Líbí se mi tam ta dcera, i když jsi duše romantická, tak to asi neskončí tak, že by svedl obě, ehm O:-)

3 Wolf | 16. října 2013 v 7:01 | Reagovat

[1]: Neboj, teď budeš mít zase tak na den klid :DD

[2]: No, mluvíme tu o asistentce Marca Webera a ten týpek se mi zdá jako dost škrt...Plus Rebeka je ženská, která moc nemyslí na sebe a spíše na svou dceru. Takže bych odhadovala, že kdyby se stalo něco Shary, tak by si mohli koupit Stark Tower... :D No... Miliony lidí, dejme tomu, že se ta situace nějak vyhrotila, taky těch zbraní prošlo vážně dost pod rukama a přece jen... ber to obrazně, čísla nesnáším :D
Jo, s tou má mnohem lepší plány a zatím to vypadá,že opravdu skončí na ocet... :D Ještě, že jenom duše... :3

4 Tamten Loki | Web | 16. října 2013 v 8:37 | Reagovat

"Zaplatíš mi za něj deset galeonů!" zvolal Lucius rozčileně.
"Pět," začal smlouvat Severus.
"Tři," zatvářil se Lucius, kterému matematika nikdy moc nešla, zarputile.
- pardon, hrozně mi to připomnělo... ale tu povídku tu DOUFÁM nikdo nezná... :-D
Škrt neškrt, když odkázal majetek Shieldu, musel být vlastně dobrák! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama