1. Nestřílet!

13. října 2013 v 21:54 | Wolf |  Nestřílet!
Hola,
po dlouhém rozmýšlení přidávám první kapitolu. Zírala jsem na ní asi hodinu, tudíž - pokud má telepatie funguje - by měla být bez pravopisných chyb... Jinak jsem jí příliš moc nekontrolovala.

Poslední dobou se vyžívám v depkařských obrázcích, ale ve skutečnosti se u nich děšně chechtám.
Crying

O Rebece Kingsley bylo známo hodně. Byla výbornou asistentkou Marca Webera, německého výrobce zbraní usídleného v Americkém New Yorku, jen pár bloků od Stark Toweru. Rebeka byla jeho asistentkou přibližně deset let. Své povinnosti plnila s největším nasazením a jak bylo podle drbů známo, nikdy nepodvolila sexuálním narážkám svého nadřízeného. O jejím osobním životě se nevědělo nic. Snad jen to, že každý večer přesně v sedm někam volala a volno si brala každých čtrnáct dní v sobotu. Rebeka byla s tímto statusem spokojená. Dokud se neobjevil on.
Krátce potom, co Antony Stark opustil branži výrobce zbraní, Marcova firma vzkvétala. Rebeka pomalu zjišťovala, že jeho zbraně dostávají nejen německé nebo americké armády, ale i teroristé a vrazi. Rebece se vždycky podařilo zamést stopy a nejen jí. Marcus měl okouzlující tým mužů, kteří vše dokázali dokonale zamaskovat natolik, že si lidé potom mysleli, že nic neviděli. Používali k tomu především drogy a někdy i trochu násilnější metody. I přes tohle všechno, byla Rebeka se svou prací spokojená. Necítila se vinná za těch miliony mrtvých lidí a svůj život považovala za naplňující. Protože ne každému se poštěstí každý den vidět mrtvolu, že ano.
Jenže pak se to začalo stupňovat. Po velkém útoku na Manhattan lidé začali chtít více zbraní a tak mnoho zbraní proklouzlo i do rukou těch, kteří neměli vůbec žádné oprávnění a normální myšlení.
Rebeka seděla u svého stolu, který byl jen těsně za otevřenými dvoukřídlými dveřmi Marca Webera. Byla právě na svém počítači a prohlížela si fotografie, které Marcovi přišli do mailu. Byly od Tonyho Starka. Tisíce mrtvých, děti i ženy. Zvýšená kriminalita v Evropských zemích. Psychopati se zbraněmi. Zírala a ve tváři měla chlad. Pohlédla na text a pokusila se ušklíbnout, nešlo to. Malý strach ten úšklebek dokázal ihned smést z tváře.
A budou další. Přestaň, pokud si vážíš lidskosti.
Rychle pár fotografií i s textem hodila do tiskárny a pohlédla do malého zrcátka, aby pohlédla na svůj bezchybný obličej. Žádné vrásky, žádné nerovnosti, zarudnutí. Rty obtažené rudě sytou rtěnkou a zvýrazněné velké modré oči. Upravila si světle hnědé vlasy ve svém dokonale urovnaném drdolu. Postavila se na vysokých jehlách, vzala fotografie a bez zaklepání vešla do místnosti.
Marcus byl možná až příliš hubený, osamělý chlapík s koňským obličejem a až příliš nagelovanými vlasy. Vždy byl oblečen do elegantního obleku, který aspoň trochu způsobil, že má aspoň nějaké svalstvo. I když byl momentálně bez kalhot, aby ho mohla obšťastňovat nějaká zrzka, tak se na svou asistentku oplzle usmál.
"Přeješ si?" zeptal se hlasem, po kterém se jí vždycky postavily chloupky na zádech a jemně se jí zvedl žaludek. U něho bylo téměř nemožné nehledat za každou otázkou dvojsmysl.
"Tohle vám posílá Stark," oznámila a podala mu obrázky, odstrčil polonahou zrzku, která se ihned začala oblékat a sám se pouze přisunul blíže ke stolu, aby si mohl fotografie prohlédnout.
"Že by se vracel do branže?" zeptal se vesele radující se z větší konkurence, než byli momentálně ty japonští břídilové. Rebeka se jenom jemně zamračila, ale nic víc na sobě nedala znát. Marcus si nespokojeně prohlížel fotografie a pak se zastavil pohledem na textu. "On mi vyhrožuje?"
"Myslím, že to nemyslí jako výhružku, ale spíše jako varování," upřesnila klidným hlasem. Vztekle rozhodil fotografie po stole, až upadl skládací kalendář a pár dopisů. Neobtěžovala se je sesbírat.
"Nějaké přání?" zeptala se trochu sarkastickým hlasem a vzala jednu s fotografií do dlouhých prstů. Vybrala tu, kde bylo malé sotva pětileté dítě rozstřílené a vedle něho leželo logo War Weber, firmy Marca Webera. Lehce se otřásla, ale hned na to se s klidem podívala opět na svého nadřízeného.
"Samozřejmě, že mám přání. Je jich více," zavrčel naštvaně Marcus a dokázal použít další ze svých dvojsmyslů. "Ale teď běžte a odepište mu, že mi nemá, co kecat do práce a pokud si o tom chce promluvit, ať přijde i s tím svým oblekem!"
"Pane, myslím si, že to není moudré…" začala, ale byla hrubě přerušena jeho vzteklým zavrčením.
"Je mi ukradený, co je moudrý! Ten chlap mi nebude kecat do práce a teď padej!" zakřičel na ní. Ani to s ní nehnulo. Sesbírala fotografie, otočila se na podpatku a odkráčela z místnosti. Jakmile za sebou zaklapla dveře, dovolila si nechat projevit tu grimasu, která připomínala něco mezi únavou a smutkem. Posadila se za svůj stůl a začala psát odpověď.
Milý pane Starku,
pokud si chcete promluvit, přijďte osobně. Klidně i se svým oblekem, avšak - pro klid duší mých zaměstnanců - bych nevolil tuto možnost.
S pozdravem Marcus Weber
Když si po sobě přečetla odpověď, cítila, jak se jí do očí hrnou slzy pobavení. Nečekala by, že by ve svém životě mohla napsat něco tak šíleně znějícího. Možná už začala bláznit. Přesto odeslala odpověď. Hned na to zazvonil telefon. Z telefonu se linula melodie oblíbené písně od kapely One Republic, kterou poslouchala její dcera. Přesně to byl i signál toho, kdo volá. Pohlédla na hodinky. Byla teprve třetí hodina. Vzala telefon a spustila monotónním tónem.
"Tady asistentka Marca Webera, přejete si?" zeptala se.
"Vtipné," ozvalo se z telefonu. "Máš zítra večer čas?"
"Proč pak?" optala se už normálním hlasem, který zněl lehce unaveně. Před svou dcerou nemusela nic skrývat. Sharon chápala její práci, i když zdaleka nevěděla o všem, co obnáší. Ale dokázala jí podpořit drobnostmi. Přáníčky, básničkami, uklizeným bytem a různými jinými věcmi, které Rebeka oceňovala. A nejen proto, že je sama neuměla.
"Napadlo mě, že bychom si mohli dát pizzu a zajít do kina, například," nabídla její pubertální šestnáctiletá dcera, Sharon. Rebeka se podívala do rudého diáře, který ležel vedle klávesnice. Zítřek měla překvapivě téměř volný. Marcus měl zítra večeři se svou ženou a svými dvojčaty.
"Dobře, takže zítra v sedm. A na co půjdeme?" usmála se trochu vesele, při čemž začala procházet maily. Obrazovka blikla a na úplně prvním místě se objevila odpověď Starka. Překvapeně zamrkala a přeslechla, co její dcera právě řekla. Rozklikla mail a přečetla si krátký, stručný vzkaz, který způsobil, že jí myš spadla ze stolu a telefon s hlasitou ránou dopadl na stůl.
V tom případě se těš a připrav svým zaměstnancům psychiatry.
Rychle zase telefon popadla a nervózně se do něho usmála.
"Sharon, musím končit, ale pak se hned ozvu, slibuji," zašeptala spěšně, zavěsila a vytiskla odpověď.

***

Stark si byl téměř jistý, že odpověď nenapsal Marcus. Na to byl příliš neinteligentní a nevzdělaný. Jediné, co uměl a co se mu mohlo nechat, byl dobrým vůdcem. Dokázal si vytvořit autoritu nákresy zbraní svého bratra, kterého asi v pětadvaceti zastřelil, aby získal všechny zásluhy. Když si to přečetl, musel se smát. Přesto hned sáhl po obleku a vyrazil.
I přes Furyho rozkazy chtěl jednat. Obětí bylo příliš mnoho a Marcus s tím nehodlal nic dělat. A ryba přece smrtí od hlavy. Stačí se zbavit hlavy a Tony bude naprosto spokojený.

Trvalo to jen chvilku, než se dostal do věže War Weber. Ten idiot si postavil svou věž jen kousek od něho a tvrdil, že to byla pouze náhoda. Nevadilo by mu, že si tu věž postavil blízko té jeho, jen kdyby nebyla tak podobná. Mnoho pater laboratoře a nahoře luxusní byt. Také měl asistentku. Téměř všichni, kdo jí znali a zároveň znali Tonyho bývalou asistentku Pepper, tvrdili, že ty dvě jsou si podobné. Jen Pepper je trochu více hysterická a jak se zdálo, necítila téměř žádný odpor ke svému nadřízenému. Stark si ihned dokázal představit onu ženu. Marcus byl nechutné sexistické prase - dokonce větší než Stark - a vyžíval se ve dvojsmyslech. I přes to, že byl ženatý a měl dvě děti, užíval si s každou, která mu kvůli prachům vlezla do postele. A pokud byla jeho asistentka aspoň trochu krásná, určitě neušla nechutným narážkám. Stark jí docela začal i litovat.
Věděl přesně, které okno patří Marcově pracovně. Jarvis mu s naprostou jistotou oznámil, že je to asi desáté patro a okno s výhledem na jeho věž a ruiny některých budov po útoku na Manhattan. Proletěl obrovským oknem. Viděl stále jasně i přes množství malých střípků, které pronikly do kloubů jeho brnění. Zaslechl ženský hysterický výkřik a mužský. Ale Jarvis mu oznámil, že v místnosti jsou tři osoby. Počkal, až přejde zvuk tříštícího se skla a rozhlédl se. Marcus seděl za svým stolem a vyděšeně na něho zíral, nějaká zrzka ležela vyděšeně u dveří a celá se třásla. Třetí osobu nenalezl, ale to ho teď nezajímalo. Nadzvedl si masku, aby si mohl z Marcem promluvit tváří v tvář.
"Varoval jsem tě!" zahřměl naštvaně a když se nad tím pozastavil, znělo to vážně dramaticky. Jako pár slok od Shakespeara. "Okamžitě stopneš výrobu zbraní a profiltruješ seznam lidí, kterým si je prodal. Je mi jedno, kde na to vezmeš prachy, ale každému, komu si prodal ilegálně zbraň, mu jí zase sebereš. Nebo se vrátím a to si nechtěj přát."
"To nesmíš! Podám na tebe žalobu, to je…" nedořekl to. Iron Man na něho namířil dlaní, na které jasně zářila palebná zbraň, která mohla během chvíle jeho mozek rozprsknout po místnosti a vytvořit tak nový vzor na nudně bílé stěně. Ta představa se Tonymu chvilku i zalíbila, ale byl tu jen proto, aby zařídil konec toho vraždění.
"Mám ti dát jasnější odpověď?" zeptal se ironicky. Náhle se ozvalo tiché zasténání. Tony sebou trhl a pohlédl za stůl. Na zemi ležela hnědovlasá žena. Hádal jí na pětadvacet, ale když si jí pořádně prohlédl, viděl sotva rozpoznatelné vrásky a obarvené vlasy. Žena oblečená v úzkých šedých šatech s černým páskem krvácela. Z břicha jí trčel větší střep, který jí během Starkova dramatického letu zasáhl.
"Kdo to je?" zavrčel směrem k Marcovi, dlaň stále nataženou.
"Moje asistentka, Rebeka Kingsley," vydoloval ze sebe muž vyděšeně a Tonyho napadla geniální myšlenka.
"Máš jí rád?" znělo to sarkasticky, ale druhou dlaní namířil na ženu, která stejně už tak pomalu umírala. Muž vytřeštil oči.
"Ne, ty…" zmlkl, ale hned na to pokračoval, "má dítě. Neudělal bys z dítěte sirotka!"
"Víš, kolik sirotků je teď?! Kvůli tvým zbraním?! Prohlédl sis vůbec ty fotografie, které sem ti poslal! Došlo ti, že to ty jsi tady to monstrum?!" rozčílil se Tony. Žena tiše zasténala bolestí, když se pokusila zvednout. Tony náhle proklínal svůj post superhrdiny. Pohlédl na ženu a pak opět na Marca. "Pokud zjistím, že si neposlechl, vrátím se a vyzdobím ti tvojí kancelář!"

Bohužel to neznělo tak dramaticky, jak očekával, ale teď měl spousta práce s tím, aby zajistil, že žena neumře a hlavně jí musel dostat do nemocnice, než tady jeho vinnou vykrvácí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tamten Loki | Web | 14. října 2013 v 19:53 | Reagovat

To je ostrý začátek! Vzhledem k tomu střepu i doslova. Musím přiznat, že to její jméno mě na začátku lehce odrovnalo. Trvalo mi hezkou chvíli pochopit, že nepůjde o cross over s HP. :-D Je ale zajímavý tah, že je prakticky Starkova vrstevnice. Mladic je všude až moc. Mňo, velmi těším se na další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama